Co mají společného Smolíček Pacholíček, první přetočení dítěte, vrána u džbánu, žonglér se šesti kužely a lev s myší?

Na první pohled pocházejí z úplně odlišných světů. V psychoterapii a hypnoterapii se však každý z těchto motivů může stát obrazem určitého procesu změny.

Smolíček může vyprávět o hranicích a možnosti zpomalit před rozhodnutím. První přetočení dítěte o získání jiného úhlu pohledu. Vrána u džbánu o malých účinných krocích, které postupně mění podmínky problému. Žonglér o učení, rytmu a důvěře v nacvičené dovednosti. Lev a myš o podceňovaných zdrojích, spolupráci a přijímání pomoci.

Samotný zajímavý motiv však ještě terapeutickou metaforu nevytváří.

Dobrá metafora nezačíná příběhem

Dobrá metafora nezačíná zajímavým obrazem. Začíná dohodou o tom, co má být v klientově životě jinak.

Věty jako „nechci se pořád bát“, „potřebuji se uklidnit“ nebo „chci si více věřit“ mohou být dobrým začátkem rozhovoru, ale ještě nejsou dostatečně konkrétním cílem příběhu.

Než začneme hledat vhodnou analogii, potřebujeme společně s klientem odpovědět na čtyři otázky:

  1. Co klientovi působí obtíže?
  2. Co by měl namísto toho umět, dělat nebo prožívat?
  3. Jak poznáme změnu v konkrétním životě?
  4. Jaké zkušenosti a zdroje už klient má?

Nezajímá nás pouze název problému, ale jeho průběh. Kdy obtíž začíná? Čeho si klient všimne jako prvního? Co se děje v jeho těle? Co si v tu chvíli říká? Jak reaguje a co se následně stane?

Dva lidé s úzkostí totiž nemusí potřebovat stejný příběh. Jeden potřebuje včas rozpoznat narůstající napětí a znovu se zorientovat v přítomnosti. Druhý potřebuje snést nejistotu, aniž by začal hledat ujištění. Třetí se potřebuje vymezit vůči tlaku druhých a další si potřebuje dovolit požádat o podporu.

Metaforu proto nevybíráme podle diagnózy. Hledáme proces, který potřebuje právě tento člověk v konkrétní situaci.

Od abstraktního cíle k cílové mikroscéně

Místo obecného cíle potřebujeme vytvořit krátkou scénu, kterou si lze představit, pozorovat nebo tělesně prožít.

„Nechci se bát“ se může změnit například v tuto cílovou mikroscénu:

Klient zaznamená první sevření v hrudi, ucítí oporu chodidel a zad, rozhlédne se po místnosti, nechá výdech doběhnout a chvíli nemusí rozhodovat, co jeho pocit znamená. Potom zvolí jeden nejbližší bezpečný krok.

„Chci mít větší sebevědomí“ může znamenat:

Klientka si všimne svého názoru nebo přání, vysloví je celou větou a po posledním slově je nezačne okamžitě zmenšovat, omlouvat nebo odvolávat.

„Potřebuji se naučit říkat ne“ můžeme převést do okamžiku, kdy klient před odpovědí zkontroluje svou kapacitu a sdělí, co může nabídnout, co nechce a co potřebuje jinak.

Čím konkrétnější je cílová situace, tím snadněji lze změnu převést do děje.

Metaforický překladač v osmi krocích

Při tvorbě příběhu lze postupovat podle jednoduché praktické mapy:

1. Situace

Kdy přesně obtíž začíná a čeho si klient všimne jako prvního?

Výsledkem je krátká problémová scéna, nikoli celý klientův životopis.

2. Cílová mikroscéna

Co bude klient v téže chvíli dělat, vnímat nebo prožívat jinak?

Hledáme nejmenší věrohodný krok, ne dokonalý konečný stav.

3. Zdroj

Kde už klient něco podobného umí nebo někdy zažil?

Zdrojem může být pohyb, hudba, práce na zahradě, řemeslo, péče o druhé, humor, vztahová zkušenost nebo zvládnutá životní situace. Pletařka zná rytmus i možnost část vzoru vypárat. Turista zná tempo, orientační body a bezpečný návrat. Člověk pečující o rostliny ví, že různé části zahrady potřebují odlišné množství vody, světla a času.

4. Princip změny

Co se klient potřebuje naučit dělat?

Pomáhá pojmenovat jej jedním slovesem: zorientovat se, rozlišit, opřít se, dávkovat, upravit, vytrvat, požádat, propojit, chránit, pustit nebo znovu začít.

Sloveso drží metaforu blízko ději.

5. Analogický svět

Kde se stejný proces přirozeně odehrává?

Může to být příroda, vývoj člověka, řemeslo, cesta, hudba, pohádka nebo bajka. Analogie má odpovídat procesem, nikoli kopírovat klientův životopis.

6. Děj

Jak se v příběhu projeví překážka, známý zdroj, nový pokus a jeho opakování?

Překážka má být věrohodná. Pokud postava všechno zvládne bez zaváhání, příběh klientovu zkušenost míjí. Změna nemusí přijít najednou. Může vznikat prostřednictvím drobných oprav, opakování a postupného učení.

7. Detail pars pro toto

Jaký jediný detail může zastoupit celou změnu?

U úzkosti to může být tlak chodidel a výdech, který doběhne do konce. U hranic dlaň položená na klice, zatímco postava sama rozhoduje, zda a jak široce otevře. U sebevědomí věta, která zazní celá a není okamžitě omluvena. U sebepéče vlastní sklenice naplněná dříve, než postava nabídne vodu ostatním.

Detail pars pro toto není pouhou ozdobou. Nese cílovou dovednost a lze jej v příběhu přirozeně zopakovat.

8. Přizpůsobení podle klientovy odezvy

Co je potřeba zkrátit, rozvinout, zpomalit nebo změnit podle toho, co se právě děje?

Příběh nevzniká pouze před sezením. Terapeut jej dotváří také během vyprávění podle klientova dechu, mimiky, napětí, pohybu, slovních reakcí i ticha.

Celý proces lze shrnout do pracovní formule:

Metafora = současný vzorec + známý zdroj + analogická překážka + nový mikrokrok + jeho opakování + otevřený konec.

Kde hledat vhodné metafory

Terapeut nepotřebuje znát stovky hotových příběhů. Potřebuje se naučit všímat si procesů, které se přirozeně odehrávají v různých oblastech života.

Smolíček a otevřené dveře

Známý pohádkový motiv lze využít při práci s hranicemi, manipulací nebo obtížným odmítáním. Důležitým detailem může být dlaň, která zůstane na klice, dokud si postava neověří, kdo je za dveřmi.

Příběh nemá klienta zastrašovat ani obviňovat za dřívější otevření. Může ukázat, že hranice není zeď zakazující každý kontakt. Je to práh, u něhož lze zpomalit, získat informace a zvolit si šířku otevření.

První přetočení dítěte

Vývoj člověka nabízí mnoho přirozených metafor učení. První úchop a pozdější otevření dlaně, přetočení a získání jiného úhlu pohledu, první krok, opakované pokusy nebo osvojování psaní a čtení.

Při prvním přetočení se místnost nezmění. Dítě změní svou polohu a objeví část prostoru, kterou předtím nemohlo vidět. Tento obraz může pomoci tam, kde klient nepotřebuje popřít dosavadní zkušenost, ale potřebuje získat další perspektivu.

Vrána a džbán

Když vrána nedosáhne k vodě, nepokračuje pouze ve stejném neúčinném úsilí. Začne do džbánu postupně vkládat kamínky a sleduje, co se mění.

Žádný kamínek nevyřeší celý problém. Každý však o něco změní podmínky, v nichž se odehrává další pokus. Motiv lze využít při hledání nových možností, trpělivosti nebo postupné změně. Současně je důležité ponechat otevřenou možnost, že někdy drobné kroky nestačí a je potřeba hledat jiný zdroj či požádat o pomoc.

Žonglér a šest kuželů

Žonglér se nemůže vědomě soustředit na všech šest kuželů zároveň. Dovednost vzniká postupně: nejprve jeden předmět, potom rytmus a teprve později celek.

Jeden kužel, který se ve správný okamžik vrátí do dlaně, může zastoupit důvěru v nácvik a schopnost jemně korigovat pohyb. Motiv je užitečný při práci s přehnanou kontrolou, perfekcionismem, výkonem nebo strachem z chyby.

Lev a myš

Malý tvor může nabídnout pomoc tam, kde samotná síla nestačí. Jeden překousnutý uzlík v síti může změnit situaci, kterou lev nedokázal vyřešit vlastní silou.

Příběh může otevírat témata sebehodnoty, podceňovaných zdrojů, spolupráce a přijímání pomoci. Nemusí vytvářet dluh za pomoc ani tvrdit, že jeden způsob zvládání je lepší než druhý. Ukazuje rozdílnost schopností a možnost vzájemnosti.

Tyto významy nejsou pevnými výklady. Stejný motiv může u jiného klienta nést jiný proces – nebo pro něj nemusí být užitečný vůbec.

Více podnětů na našich kurzech či v rámci supervize u mě.

Jasný záměr, volná podoba příběhu

Pevná zůstává dohoda s klientem: co má být jinak, v jaké situaci, jak klient změnu pozná a o které své zkušenosti se může opřít.

Volné mohou být kulisy, postavy, žánr, délka, smyslové detaily i způsob zakončení.

Terapeut však nemá volnou ruku k tomu, aby klientovi skrytě vybral jiný cíl, vnutil mu vlastní symbolický výklad nebo příběhem dokazoval, jak by měl svůj život chápat.

Příběh zůstává otevřený, když připouští více než jednu cestu. Terapeut neuzavírá metaforu povinným ponaučením, ale ponechává klientovi prostor, aby si z ní vzal vlastní význam – nebo aby ji odmítl.

Metafora má zkušenost vyvolat, ne vysvětlit

Evokativní jazyk klientovi nevysvětluje, co má pochopit. Vytváří podmínky, v nichž může něco vidět, slyšet, pocítit nebo sám doplnit.

Místo věty „začala si věřit“ lze říci: „Všimla si svého přání, vyslovila je celou větou a nechala je chvíli zaznít.“

Místo „uklidnil se“: „Ucítil tlak chodidel, rozhlédl se po místnosti a nechal výdech doběhnout.“

Místo „naučil se hranicím“: „Před odpovědí zkontroloval svůj čas a řekl, co může nabídnout a co už ne.“

Změnu nese pohyb, rytmus, tělesný projev a konkrétní detail. Voda zpomalí v širším korytě, větev se ohne a vrátí, těžiště se přesune mezi chodidly nebo se dveře otevřou pouze na zvolenou šířku.

Příběh se vypráví konkrétnímu člověku

Terapeutická metafora není literární výkon ani scénář k mechanickému čtení. Je součástí vztahu a společné práce.

Během vyprávění sledujeme, co se s klientem děje. Příběh můžeme zkrátit, rozvinout, změnit jeho tempo, zvětšit odstup nebo přejít do třetí osoby. Pokud klient obraz odmítne, rozumí mu jinak nebo jej příběh zahlcuje, není cílem metaforu dokončit. Důležitější je respektovat klientovu odezvu.

U traumatu mají přednost stabilizace, přítomné zdroje, možnost volby a tolerovatelné tempo. Příběh nemá kopírovat traumatickou událost. U truchlení netlačíme na rychlé „puštění“ minulosti. U zdravotních obtíží metafora doplňuje odpovídající péči a neslibuje uzdravení.

Tvorba metafor jako téma vzdělávání a supervize

Naučit se pracovat s metaforami neznamená shromáždit zásobu hezkých příběhů. Podstatné je rozvíjet terapeutické uvažování:

  • Jaký proces potřebuje tento klient?
  • Držím se jeho cíle, nebo do příběhu vkládám svůj?
  • Využívá metafora klientovy skutečné zdroje?
  • Je nový krok dostatečně malý a věrohodný?
  • Není analogie příliš průhlednou kopií jeho životopisu?
  • Co mi klientova reakce během vyprávění sděluje?
  • Kde mám příběh rozvinout a kde jej raději opustit?

Právě tyto otázky lze rozvíjet v praktických kurzech, při nácviku i v supervizi konkrétní terapeutické práce. Supervize může pomoci získat odstup, všimnout si vlastních předpokladů a hledat další možnosti vedení rozhovoru, aniž bychom ztráceli klientovu zakázku, zdroje a právo na vlastní význam.

Téma terapeutických metafor, hypnotického jazyka a práce s klientovými zdroji zařazuji do odborných workshopů a vzdělávání pro psychology, psychoterapeuty a další pomáhající profesionály.

Aktuální kurzy a odborné vzdělávání:
https://cepsys.cz/kurzy/

Individuální a týmová supervize a mentoring:
https://sylvienavarova.cz/sluzba/supervize/

Jasný záměr, volná podoba příběhu.

Zpět