Autenticita, humor či terapeutovo sebeodhalení jako užitečné možnosti (ale i rizika) v prevenci vyhoření

Anotace

V psychoterapii obvykle pečlivě volíme slova, klademe otázky. Ale co se stane, když poznámka psychoterapeuta není úplně vhodná? Workshop vedený na konferenci Ericksonovských psychoterapetů pořádané HERMÉS GROUP 21. – 23. 8. 2025 se věnuje tématům: autenticita, humor a soucit se sebou, které mohou být uzdravující i zraňující pro klienta i terapeuta.

Budeme zkoumat, kdy a jak si psychoterapeuti „dovolí být lidští“ a co to přináší do vztahu. Kdy úsměv nebo upřímná poznámka uleví, a kdy může jít o signál přetížení či podvědomé sebeochrany před vyhoření.

Zároveň se zaměříme na konkrétní tipy pro práci s klienty, kteří procházejí vyhořením v profesním, partnerském či rodičovském kontextu:

• fáze vyhoření a proměnlivé strategie zvládání stresu v čase,
• práce s tělesným napětím, vnitřním kritikem a ztrátou smyslu,
• zařazení humoru, lehkosti a laskavosti jako součásti terapeutického prostoru.

Workshop nabídne jak sebezkušenostní prvky, tak konkrétní techniky a mikrointervence pro práci s klientem. Inspirujme se vzájemně, jak nevyhořet ani ve chvílích, kdy nás klientova únava stahuje s sebou.

Autenticita ve světle výzkumů a psychoterapeutické praxe

„Rozesmát lidi, to je stejně důležitý jako léčit lidi. Já myslím, že dobrej komik je stejně důležitej jako dobrej lékař“.  – J. Werich

Sebepoznání a jednání v souladu s tímto poznáním bylo v historii považováno za morální imperativ. V rámci humanistické a existenciální psychologie byly individuální rozdíly v autenticitě považovány za kriticky důležité pro pochopení psychického zdraví a osvobození se od psychopatologie. Studie v oblasti autenticity však byly v empirické psychologii dlouhou dobu opomíjeny. Tento trend se začíná měnit díky hlubšímu dialogu mezi humanisticky a empiristicky zaměřenými psychology a díky rostoucí potřebě identifikovat a kvantifikovat autenticitu jako individuálně rozdílnou proměnnou (Wood et al. 2008).

Empirické studie ukazují, že autenticita úzce souvisí s osobnostními rysy. Britská studie autorů z univerzit v Leicesteru, Manchesteru a Sheffieldu (Maltby et al. 2012), založená na datech od 1286 respondentů, prokázala silnou vazbu mezi autenticitou a dimenzí Poctivosti a pokory. Tato dimenze, která rozšiřuje model Big Five, zahrnuje rysy jako upřímnost, opravdovost, skromnost a čestnost v mezilidských vztazích. Lidé s nízkým skóre v této dimenzi vykazují vyšší tendenci k manipulaci, podvádění a nadřazenosti vůči druhým (Záškodná a Dostál 2016). Autoři definují autenticitu jako stav, kdy je identita osoby v plném souladu s realitou, jedinec vykazuje nízké sebeodcizení, a zároveň nedovoluje vnějším vlivům narušit sebepojetí.

Podobné výsledky přinesly i výzkumy založené na pětifaktorovém modelu Big Five. Autentičtí lidé vykazují vyšší míru extraverze, přívětivosti, svědomitosti a otevřenosti vůči zkušenostem – a nižší míru neuroticismu (Wood et al. 2008). Tento vztah byl potvrzen i ve studii Sheldon et al. (1997), kde studenti s vyšším skóre na těchto škálách vykazovali vyšší míru opravdovosti ve vyjadřování v konkrétních životních rolích.

V teoretické rovině autoři tyto empirické výsledky spojují s tripartitním modelem autenticity, v němž autenticita zahrnuje míru sebeodcizení, míru souladu mezi vědomím a chováním („bytí v souladu“) a míru, v jaké člověk přijímá vliv ostatních (Wood et al. 2008). Tento přístup reflektuje autenticitu jako aspekt pozitivního emočního a sociálního fungování.

Autenticita se stává klíčovým pojmem i v psychoterapii. V humanistické rogeriánské tradici je autenticita vnímána jako podmínka růstu klienta. Terapeut je účinný tehdy, je-li takový, jaký skutečně je, bez předstírání a fasád. Autenticita zde znamená shodu mezi tím, co terapeut prožívá, co si uvědomuje a co komunikuje klientovi – bez hodnocení, s respektem a transparentností. Takový postoj pomáhá klientovi cítit se bezpečně a vytváří prostor pro jeho vlastní pravdivost (Rogers a Sanford 1985).

V tomto pojetí je autenticita jako kongruence, tedy opravdovosti vůči sobě samému, jednoty myšlení, emocí a jednání „tady a teď“. Tato schopnost terapeuta vnímat a reflektovat vlastní prožívání je předpokladem k pochopení druhého. Autenticita terapeuta však neznamená bezvýhradné sdílení všech pocitů, ale jde spíše selektivní autenticitu – schopnost vycítit, kdy a jak může být osobní prožitek užitečný pro proces klienta.

V rogersovském rámci autenticita terapeuta vychází z jeho schopnosti rozpoznat a přijmout vlastní vnitřní rozpory, nezakrývat napětí ani před sebou samým, a pracovat s ním. Pokud terapeut například cítí nudu nebo podráždění, může tyto pocity reflektovat a využít k hlubšímu porozumění situaci – ovšem nikoliv jako výtku, ale jako nabídku ke společnému zkoumání. Jak uvádí Kalina (2013), autentický projev terapeuta není direktivní, ale je osobní nabídkou – vychází z jeho prožívání a může klientovi nabídnout jinou perspektivu.

Autenticita není pouhým „autentickým setkáním“, ale skutečným terapeutickým vztahem. Terapeut v něm nepředstírá, nemanipuluje, nehodnotí a vědomě pracuje se svým postojem tak, aby umožnil klientovi bezpečně nahlédnout do vlastního nitra (Kalina 2013). Autenticita v psychoterapii tak není jen osobnostní kvalitou, ale zároveň profesní kompetencí, která vyžaduje sebereflexi, pokoru a zralost – jak emoční, tak vztahovou.

Autenticita podle Stevena Josepha a modelu Wooda: trojlístek autenticity

Oba přístupy – Josephův existenciálně-humanistický pohled i Woodův empiricky ověřený model – chápou autenticitu jako život v souladu se sebou samým. Liší se pouze důrazem a terminologií. V jádru však obě koncepce pracují s třemi vzájemně propojenými dimenzemi:

1. Poznání sebe / Sebeuvědomění / Nepřítomnost sebeodcizení

• Joseph (2018): Autenticita začíná poznáním sebe sama – co mám a nemám rád, co mi vyhovuje, v čem jsem silný/slabý, co je pro mě důležité. Jde o schopnost naslouchat své intuici, vnímat své pocity a potřeby, vědět, kým jsem.
• Wood et al. (2008): Mluví o „míře sebeodcizení“ (self-alienation) – tedy o tom, jak dalece si člověk uvědomuje své skutečné prožitky (emoce, potřeby, hodnoty). Čím více jsme odtrženi od svého vnitřního prožívání, tím méně autenticky žijeme. Sebeodcizení je v tomto smyslu nesoulad mezi skutečnou zkušeností a vědomím o ní.

🌀 Shoda: Obě teorie kladou důraz na vnitřní uvědomění jako výchozí bod autenticity.

2. Náležení sobě / Autentické žití / Soulad mezi vědomím a chováním

• Joseph (2018): Autentický člověk „patří sám sobě“. Znamená to žít v souladu se svými hodnotami, být k sobě upřímný a dělat rozhodnutí, která rezonují s tím, kým doopravdy jsme.
• Wood et al. (2008): Popisují „authentic living“ jako souhlas mezi vědomím a chováním – tedy jak dalece naše činy odpovídají našim pocitům a přesvědčení.

🌀 Shoda: Obě teorie potvrzují, že autenticita se odráží v tom, jak jednáme navenek – zda to, co říkáme a děláme, odpovídá tomu, co prožíváme a čemu věříme.

3. Připravenost být sám sebou / Přijetí vlivu druhých

• Joseph (2018): Připravenost být sám sebou znamená převzít odpovědnost za svůj život, nebát se vybočit, jít proti tlaku konformity. Autenticita tu znamená být odolný vůči přizpůsobení se druhým, pokud by to bylo na úkor sebe sama.
• Wood et al. (2008): Mluví o „accepting external influence“ – míře, s jakou se necháváme ovlivnit druhými, i když to jde proti našemu přesvědčení. Vysoká míra přejímání vnějších očekávání narušuje autenticitu.

🌀 Shoda: Oba přístupy vidí autenticitu jako schopnost zachovat si vlastní já navzdory společenskému tlaku.

Humor v psychoterapii: Teoretická východiska a praktické využití

Teoretický rámec terapeutického humoru

Zabývat se humorem v psychoterapii může na první pohled působit jako méně závažné nebo okrajové téma. Ve skutečnosti však jde o oblast, která má hluboké kořeny v dějinách myšlení – otázkou komiky, smíchu a vtipu se zabývali už antičtí i novověcí filozofové. Humor je živý fenomén, který si zaslouží vážnou pozornost právě proto, že souvisí s lidskou tvořivostí, spontánností a schopností nahlížet realitu z jiného úhlu. V psychoterapeutickém kontextu může představovat nejen prostředek uvolnění napětí, ale také cestu ke změně perspektivy.

V oblasti psychoterapie se humor chápe jako specifická forma intervence. Podle definice AATH (Association for Applied and Therapeutic Humor) je terapeutický humor „jakákoliv intervence, která podporuje zdraví a pohodu stimulováním hravého objevování, exprese nebo pochopení absurdity či inkongruence životní situace.“ (Sultanoff, 2000, dle Franzini, 2001, s. 171–172). Terapeutický humor tedy může být chápán jako nástroj, který usnadňuje léčbu, adaptaci nebo zpracování závažných témat napříč fyzickou, emocionální, kognitivní, sociální i duchovní dimenzí.

Franzini (2001) doplňuje, že terapeutický humor může být využit záměrně i spontánně nejen terapeuty, ale i dalšími zdravotníky. Důležitým faktorem účinnosti je přitom relevance humoru k osobní situaci klienta. Humor bez uvědomění a cílení ztrácí terapeutickou hodnotu – proto je klíčové, aby terapeut dobře rozpoznal vlastní vztah k humoru, jeho funkci i limity.

V hlubší rovině je terapeutický humor popisován jako výraz osobnostního postoje. Podle Mindesse (1971, dle Franzini, 2001, s. 172) „hluboký a skutečný humor – takový, který si zasluhuje označení terapeutický – překračuje hranice vtipu, žertu či smíchu a zasahuje až do rámce myšlení. Je to vnitřní stav, úhel pohledu, nebo přístup k životu.“

Humor v terapii tedy není pouhým nástrojem či technikou, ale může reflektovat i osobnost terapeuta. Saper (1987, dle Franzini, 2001) jej chápe jako afektivní, kognitivní či estetickou složku člověka, která vyvolává smích, úsměv či jiný projev veselí. Smysl pro humor pak spojuje schopnost ocenit vtipnost s tvůrčí kapacitou vtip vytvářet. Umožňuje jedinci najít úlevu i ve vlastním neštěstí.

Specifický přístup k diagnostickému využití humoru představuje výzkum E. Guensbergera a kol. (in Heretik, Heretikova, 2014), který na psychiatrické klinice v Bratislavě použil tzv. Test vtipů (TV-1). Výsledky poukázaly na významné rozdíly v pochopení humoru mezi jednotlivými diagnostickými skupinami – zejména u pacientů se schizofrenní psychózou se projevovaly zvláštní fenomény, jako disociace či fabulace, které odlišovaly jejich interpretace od zdravé populace i depresivních pacientů.

Typy humoru a jejich vliv na terapii

Na základě výzkumů, zejména podle klasifikace R. A. Martina (2003), lze humor rozdělit do několika kategorií, z nichž každá má odlišný vliv na terapeutický proces:

• Afiliativní humor (affiliative) – podporuje sociální vazby, je přístupný a neútočný; zvyšuje blízkost a přirozené propojení v terapii.
• Self-enhancing humor – pomáhá člověku zvládat stres a udržovat pozitivní pohled na sebe a svět i v těžkých chvílích; terapeut může tímto způsobem modelovat postoj nadhledu.
• Agresivní humor – zahrnuje sarkasmus, výsměch nebo znehodnocení; je ve vztahu destruktivní a v terapii by měl být zcela eliminován.
• Self-defeating humor – sebepodceňující, využívá zesměšnění sebe sama, často jako obrana; u klientů může signalizovat nízké sebevědomí nebo vnitřní konflikt.

V kontextu psychoterapie jsou žádoucí především afiliativní a self-enhancing formy, protože posilují sebedůvěru, vztahovou bezpečnost a otevřenost. Naproti tomu agresivní a sebedestruktivní humor mohou narušit důvěru a signalizovat potřebu hlubší práce s klientovým sebepojetím.

Z hlediska autenticity terapeuta je důležité, který typ humoru se u něj spontánně objevuje – a jak s tím pracuje vědomě. I terapeutova osobnostní inklinace k určitým typům humoru může být cenným tématem supervize, reflexe a růstu v profesní roli.

Praktické užití humoru v psychoterapii

Využití humoru v terapii má svou tradici napříč psychoterapeutickými směry. Anton Heretik (2013) ve své publikaci Humor je vážna věc uvádí, že humor byl přítomen v praxi dávno před tím, než se stal předmětem teoretických reflexí. Ve vztahu k psychoanalýze odkazuje na práci S. Freuda (Vtip a jeho vztah k nevědomí) a rozvíjí koncepty humoru ve snových interpretacích, sexualitě a přenosu.

V rámci kognitivně-behaviorální terapie se zmiňuje vývoj v čase a proměny vztahu k humoru, přičemž humanistická a existenciální terapie používají humor v kontextu úzkosti, stárnutí a strachu ze smrti. Richman např. popisuje využití humoru jako prostředku pro odlehčení těchto existenciálních témat. Klíčovými prvky jsou zde spontaneita, načasování, schopnost sdíleného smíchu a přerámcování.

Franklův koncept paradoxní intence je dalším příkladem terapeutického využití humoru, stejně jako rogeriánský přístup zdůrazňující kongruenci a empatii. V rámci gestalt a procesorientované psychoterapie se humor chápe jako metazručnost. V psychogymnastice, arteterapii a psychodramatu se humor a smích stávají přirozenou součástí skupinového procesu.

Účinky humoru v terapii lze shrnout do šesti oblastí:

• změna atmosféry (např. koheze skupiny, intimita ve vztahu),
• kognitivní zisky (restrukturalizace, přerámcování),
• podpora katarze a abreakce napětí,
• posílení sociálních dovedností,
• práce s existenciálními tématy,
• ochrana terapeuta před vyhořením.

Podmínky účinného použití humoru:

1. Načasování – odpovídající fázi terapie a tématu.
2. Vhodnost situace – empatické rozpoznání emočního stavu klienta.
3. Vnímavost klienta – zahrnutí jeho osobnostních, kognitivních i klinických charakteristik

Nešpor (2002, s. 45) rozlišuje mezi humorem, který pomáhá, a tím, který škodí. Humor podporující zdraví je respektující, sebeironický a integrující, zatímco destruktivní humor vytváří napětí, zraňuje nebo vyvolává nepřátelství.

Humor v ericksonovské psychoterapii

Významné místo zaujímá humor také v přístupu Miltona H. Ericksona, zakladatele moderní hypnopsychoterapie a strategické práce s jazykem. Erickson využíval humor jako součást širšího principu utilizace, tedy záměrného využití jakéhokoliv aspektu klientovy osobnosti, historie či situace pro facilitaci změny. Humor se v jeho pojetí objevoval v mnoha podobách – jako jazykový paradox, hravá metafora, záměrné zmatení (confusion technique) nebo přenesený význam v rámci příběhů a anekdot.

Erickson nikdy nepoužíval humor samoúčelně. Byl vždy zasazen do kontextu terapeutického vztahu a sloužil ke změně perspektivy, obcházení odporu nebo aktivaci vnitřních zdrojů klienta. Jeho humor byl často jemný, nehodnotící a překvapivý – přesně v duchu jeho terapeutického stylu, který se vyhýbal přímé konfrontaci.

Jedním z klasických příkladů je případ ženy trpící depresí, která si stěžovala na ztrátu smyslu života a nezájem svého manžela. Erickson jí předepsal paradoxní úkol: každý den trénovat, jak daleko dokáže stříkat vodu mezerou mezi zuby. Zpočátku to vnímala jako absurdní, ale postupně se zapojil i její manžel, a úkol se stal humornou každodenní hrou. Tento paradoxní zásah nejen posílil jejich kontakt, ale přivedl klientku k prožitku radosti a spontaneity, která v jejím životě dlouhodobě chyběla. Právě v této absurditě spočívala terapeutická síla intervence.

Dalším příkladem je případ mladého muže s panickými atakami, které byly spojeny se studem z jeho koktání. Místo aby s tím Erickson bojoval, požádal ho, aby každý den po dobu jednoho týdne záměrně koktal před zrcadlem – ale tak, aby to bylo co nejzábavnější. Mladík začal vytvářet absurdní rýmovačky a karikatury své řeči. Po týdnu cvičení si uvědomil, že nad svým koktáním získal kontrolu – a že strach z reakce okolí se výrazně zmírnil. V tomto případě humor sehrál klíčovou roli ve znovuzískání moci nad vlastním symptomem a desenzitizaci studu.

Do třetice uveďme příklad z rodinné terapie:

Kazuistika: Jinak než obvykle

Intervence Miltona H. Ericksona v rodině se zuřícím dítětem

Erickson byl známý svou originální schopností měnit zaběhnuté vzorce interakce – často nikoli přímou změnou chování dítěte, ale skrze změnu odpovědi rodiče. V jednom známém případu pracoval s rodinou malého chlapce, který pravidelně upadal do záchvatů vzteku.

„Když Josh začal zuřit, otec mu beze slova podal keks. Záchvat ustal.
Když se zuřícím chlapcem byla matka, začala tančit. Záchvat ustal.“

Namísto napomínání, trestání nebo přemlouvání Erickson doporučil, aby rodiče přerušili zaběhlý cyklus reakcí – a nahradili ho zcela nečekanou, ale neohrožující odpovědí. V obou případech byla jejich reakce jemně absurdní, přitom neútočná – a vyvolávala úsměv. Právě smysl pro humor, nevtíravý a respektující, zde sehrál klíčovou roli: zmírnil napětí, narušil rutinu a umožnil změnu.

Změna vnějšího kontextu a neobvyklá reakce rodiče vytvořila prostor, kde zuřivá energie dítěte ztratila svůj obvyklý dopad. Vzniklo překvapení, narušení předvídatelného průběhu – a tím i možnost změny.

Erickson tímto přístupem ilustruje princip přerámování v praxi: problém neřešíme konfrontací, ale změnou rámce a vstupem do systému jinou cestou. Někdy není třeba říkat vůbec nic – stačí jednat jinak. A s trochou humoru.

Ericksonovo pojetí humoru bylo v mnoha ohledech blízké existenciální a paradoxní práci. Místo boje se symptomem klienta vtahoval do kreativní spolupráce a často mu skrze absurdní a humorné úkoly ukazoval jinou cestu, jak se k sobě samému vztáhnout.

Spojitost mezi autenticitou a humorem

Autenticita a humor nejsou v terapii oddělené kvality – humor se může stát přirozeným výrazem autenticity terapeuta a současně formou jeho sebeodhalení. Pokud je terapeut v kontaktu se svým nitrem, vnímá situaci i potřeby klienta, může humor spontánně a citlivě použít jako nástroj vztahu, uvolnění i intervence. Humor bez autenticity ztrácí terapeutickou hodnotu – stává se obranným mechanismem nebo rušivým prvkem. Opačně platí, že autentický humor, zakotvený v přijetí sebe i druhého, může být tím, co léčivý rozhovor činí skutečně lidským.

Psychologické funkce humoru v terapii: hranice, vztah a typologie

Humor mezi obranou a otevřeností

Humor může v psychoterapii plnit dvojí funkci. Na jedné straně sloužit jako obranný mechanismus klienta, na straně druhé jako nástroj facilitace otevřenosti, je-li užit citlivě terapeutem.

Klient může využívat humor (zejména ironii, bagatelizaci, cynismus či karikaturu) jako způsob, jak se distancovat od bolestivých témat, zakrýt stud, nebo odklonit pozornost od prožitků, které by jinak vyvolaly úzkost či smutek. Tento typ humoru lze chápat jako formu psychické obrany, která může být v určité fázi terapie adaptivní, tzn. pomáhá regulovat intenzitu emočního prožitku. Pokud však přetrvává jako hlavní způsob vyjadřování, může bránit hlubšímu kontaktu s emocemi a pravdivému sebevyjádření.

Naopak terapeut může humor využít tak, aby otevřel prostor pro spontánnost, hravost a lidské porozumění. V této roli se humor stává facilitátorem autenticity, tzn. vytváří klima, ve kterém si klient může dovolit být sám sebou. Humor pomáhá zlehčit napětí, přerámovat rigidní myšlení nebo vnést novou perspektivu do situací, které klient prožívá jako bezvýchodné.

Rozlišení těchto funkcí (obranný vs. facilitační) klade vysoké nároky na sebereflexi terapeuta, tedy schopnost být si vědom svých záměrů, emocí, postojů a vlivu, který má jeho styl komunikace na klienta. Tato schopnost úzce souvisí s autenticitou terapeuta – bez ní může být humor nevědomě zraňující nebo kontraproduktivní.

Humor a práce s přenosem

Humor se v terapeutickém vztahu přirozeně dotýká také tématu přenosu a protipřenosu. Jak ukazují praktické zkušenosti i teoretické modely, může působit dvojsečně – v některých případech narušuje přenosové dynamiky, v jiných je dokáže transformovat a otevřít.

Pokud je klient ve výrazně hierarchickém vztahovém nastavení – tedy zažívá terapeuta jako autoritativní, neomylnou nebo nadřazenou postavu – může humor sloužit jako nástroj destigmatizace terapeutovy role. Vtip nebo lehká nadsázka může vztah zlidštit, posílit vzájemnou blízkost a ukázat klientovi, že je v terapii vítán jako partner v dialogu, nikoliv jako objekt intervence.

Zvláštní význam má tato dynamika v humanistických a ericksonovských přístupech, kde je terapeut chápán jako spolupracovník, facilitátor růstu, nikoliv expert disponující jedinou pravdou. V těchto směrech může být humor formou neautoritativního zásahu, který pomáhá klientovi přesměrovat pozornost z vnější autority k vlastnímu vnitřnímu vedení.

Zároveň však platí, že nevhodně použitý nebo neempatický humor může posílit protipřenosové napětí, zejména pokud je klient přecitlivělý na výsměch nebo znehodnocení. I zde tedy platí, že humor je efektivní pouze tehdy, je-li ukotven ve vztahové citlivosti a vědomém záměru terapeuta.

Humor a biochemie: tělesné účinky humorných intervencí

Pozitivní účinky humoru se netýkají pouze psychického prožívání, ale mají i přímý dopad na fyziologické procesy v těle. V posledních dekádách se terapeutický humor začleňuje do léčby a prevence nejen v psychoterapii, ale i v oblasti psychosomatické a onkologické péče. Jak ukazují empirické studie, smích a pozitivní emoce vyvolané humorem aktivují neuroendokrinní, kardiovaskulární i imunitní mechanismy, které podporují zdraví a snižují stresovou zátěž.

1. Humor a stresová reakce

Smích vyvolaný humorem vede k vyplavení endorfinů a enkefalinů, tedy tělu vlastních látek s analgetickým účinkem. Současně dochází k snížení hladiny stresových hormonů jako je kortizol, epinefrin, dopamin nebo růstový hormon. Tento neurochemický posun snižuje subjektivní i objektivní stresovou zátěž a zvyšuje odolnost vůči bolesti (Cogan et al., 1987).

Významné je také uvolnění svalového napětí a následné zklidnění sympatického nervového systému. Po úvodní fázi smíchu, která zvyšuje srdeční a dechovou frekvenci, nastává relaxační fáze, při níž se snižuje krevní tlak i spotřeba kyslíku.

2. Humor, imunita a kardiovaskulární systém

Některé studie prokázaly, že humor podporuje funkci imunitního systému. Dochází ke zvýšení hladiny imunoglobulinů IgA a IgG (Zuzanek, 2015), posílení aktivity NK buněk a celkovému imunomodulačnímu účinku. Tím se humor stává významným činitelem v prevenci infekčních i chronických onemocnění.

V oblasti kardiovaskulárního zdraví byly pozorovány nižší výskyty srdečních chorob u jedinců se silným smyslem pro humor, stejně jako nižší úmrtnost po infarktu u pacientů, kteří byli schopni vnímat pozitivní aspekty své zkušenosti a podněty k úsměvu (Tedeschi & Calhoun, 2004).

3. Empirická podpora a výzvy

Humor také přispívá ke zlepšení kvality života, zejména u seniorů (Bains et al., 2014) a u pacientek po léčbě rakoviny prsu, kde se ukázal jako efektivní prostředek ke snížení neuroendokrinní reakce na stres a zlepšení emoční regulace.

Na druhé straně je třeba zmínit, že ne všechny studie dokázaly vztah mezi humorem a fyziologickými proměnnými statisticky významně prokázat.

Humor jako integrativní intervence napříč rovinami lidské zkušenosti

Humor v psychoterapii představuje jedinečný nástroj, který zasahuje do všech klíčových složek lidské zkušenosti – emocí, myšlení, chování i fyziologických reakcí. Tento interakční model, původně představený C. A. Padeskym a K. A. Mooneym (1990), ukazuje, jak různé terapeutické školy cílí na různé složky zkušenosti:

• Emoce – přístup zaměřený na člověka (Rogers), gestalt terapie a další humanistické směry.
• Kognice – kognitivně-behaviorální terapie, racionálně-emotivní terapie.
• Chování – behaviorální terapie a nácvikové přístupy.
• Fyziologie – farmakoterapie, tělová psychoterapie, relaxační techniky.

Humor jako propojující prvek

Humor působí napříč všemi těmito rovinami – současně ovlivňuje:

• Emoce – smích uvolňuje napětí, snižuje úzkost a zvyšuje prožívání radosti.
• Kognici – umožňuje přerámcování, odstup a nový pohled na problém.
• Chování – podporuje spontánnost, odvahu a sociální angažovanost.
• Fyziologii – stimuluje uvolnění endorfinů, snižuje kortizol a zlepšuje imunitu (viz předešlá kapitola).

Tím se humor stává nástrojem integrace různých přístupů v psychoterapii. Terapeuti, kteří umí humor citlivě a vědomě začlenit do práce, zvyšují svou efektivitu při zmírňování emočního utrpení klienta a podporují nové, zdravější způsoby prožívání a chování.

Další funkce humoru v terapii

Schaefer (2003) upozorňuje na další dvě důležité roviny využití humoru:

• Diagnostický nástroj – reakce na humor může napovědět o kognitivní flexibilitě, míře sebereflexe nebo obranných mechanismech klienta.
• Posilování terapeutického vztahu – humor (pokud je užit empaticky a ve správný čas) podporuje atmosféru důvěry, bezpečí a otevřenosti.

Humor se tak jeví nejen jako nástroj k „odlehčení“, ale jako plnohodnotná terapeutická intervence – s potenciálem zasahovat do celé komplexní sítě lidské zkušenosti.

Výhody humoru v psychoterapii: multidimenzionální přístup

Humor představuje komplexní psychologický fenomén, který může sehrát klíčovou roli v různých fázích terapeutického procesu. Vhodně a citlivě aplikovaný humor nepůsobí pouze jako prostředek „odlehčení atmosféry“, ale jako účinná terapeutická intervence zasahující do neurofyziologické, kognitivní, emocionální i interakční roviny (Cardeña, 2003).

1. Psychoterapeutický vztah a komunikace

• Budování důvěry, empatie a raportu – smích propojuje, oslabuje vnímanou hierarchii a podporuje bezpečné prostředí.
• Facilitace komunikace – humor podporuje otevřenost, napomáhá pojmenování tabuizovaných témat.
• Redukce obstrukční úcty vůči terapeutovi – klient se cítí více „rovnocenným partnerem“ v dialogu.

2. Emoční a kognitivní účinky

• Zlepšení nálady a prožívání radosti – humor redukuje stres, úzkost, pocity viny a studu.
• Změna perspektivy na problém – humor umožňuje přerámcování a odstup.
• Stimuluje vhled a reflektivní kapacitu – klient se lépe orientuje ve svých myšlenkách a emocích.
• Modifikace dysfunkčních schémat – pomocí humoru lze zpochybnit rigidní přesvědčení bez přímé konfrontace.

3. Diagnostická a terapeutická podpora

• Napomáhá diagnostice a léčebnému plánu – reakce na humor může odhalit obranné mechanismy či míru kognitivní flexibility.
• Podporuje soustředění – přiměřené odlehčení může zlepšit pozornost a zapojení do terapie.
• Facilitace léčebného procesu skrze sdílený smích – sdílené pozitivní emoce podporují vztah i motivaci ke změně.

4. Podpora sebedůvěry a resilienční kapacity

• Podpora resilienčního potenciálu – humor jako zdroj odolnosti v krizových situacích.
• Posilování pocitu vlastní hodnoty a důstojnosti klienta – přiměřený humor může zmírnit sebekritiku.
• Podpora self-efficacy – klient zažívá úspěch v práci se svými emocemi.

5. Fyzické účinky a psychohygiena

Na fyziologické úrovni bylo prokázáno, že humor:

• stimuluje vyplavování endorfinů a jiných neuropeptidů,
• snižuje stresové hormony jako kortizol, adrenalin, dopamin,
• zvyšuje imunitu (aktivita NK buněk, imunoglobuliny IgA, IgG),
• snižuje vnímanou bolest a zvyšuje práh bolesti,
• zlepšuje srdeční a dýchací funkce – relaxace svalstva, snížení krevního tlaku,
• působí preventivně proti srdečním chorobám.

Nejčastější rizika a nevhodné formy humoru:

• Nevhodné načasování – humor použitý v citlivém momentu (např. při zpracovávání traumatu) může být klientem vnímán jako necitlivost.
• Maladaptivní typy humoru – sarkasmus, výsměch, ironie nebo posměch mohou:
  • narušit důvěru a terapeutický rámec,
  • zvýšit stud a vinu,
  • snížit sebeúctu klienta.
• Trivializace obtíží – klient může mít pocit, že terapeut bagatelizuje jeho trápení, což vede k pocitu nepochopení nebo odmítnutí.
• Terapeutovo vlastní užití humoru pro sebe – pokud terapeut využívá humor primárně ke své vlastní úlevě, zábavě či sebereflexi, může být klientem vnímán jako málo empatický nebo nezúčastněný.
• Změna vnímání terapeuta – terapeut může být klientem hodnocen jako:
  • méně kompetentní,
  • nezajímající se,
  • méně nápomocný.

Výzkumná zjištění:

• Holmes a Marr (2002) zjistili, že agresivní humor negativně ovlivňuje nejen vztahy, ale i psychickou pohodu osoby, která jej užívá.
• Kuiper a Olinger (1998) prokázali, že agresivní styl humoru u pedagogů vede u studentů ke sníženému sebevědomí a celkovému zhoršení školních výsledků.

Závěr: Terapeutický humor může být cenným nástrojem, ale jeho použití vyžaduje vysokou míru sebereflexe, empatie a citlivosti k terapeutickému procesu. Nejde o to, „být vtipný“, ale o to zůstat terapeuticky přítomný a vnímat, zda daný typ humoru skutečně slouží procesu – nebo zda z něj vybočuje. Humor je tedy dvousečná zbraň, která může léčit, ale i zraňovat.

Humor a prevence syndromu vyhoření

Humor může být v kontextu syndromu vyhoření nejen osvěžujícím prvkem, ale i ukazatelem duševní kondice. V odborné literatuře i terapeutické praxi se stále častěji zmiňuje jako „lakmusový papírek“ psychického zdraví. Tam, kde mizí humor, často přestává fungovat i vnitřní motivace, spontánnost a radost ze života – tedy právě ty složky, jejichž vyčerpání signalizuje začínající syndrom vyhoření.

Podle článku Management energie (Navarová, 2024) je energie člověka výsledkem komplexní souhry těla, mysli a prostředí. Emoční stav a psychické zdraví mají významný vliv na vnímání vitality: pozitivní emoce, smysl, vnitřní motivace a humor výrazně podporují duševní odolnost. Humor se tak v tomto kontextu ukazuje nejen jako prostředek uvolnění napětí, ale jako indikátor duševní pružnosti – schopnosti reagovat flexibilně i v zátěži.

Když člověk ztrácí schopnost vidět věci s nadhledem, když ho přestává „bavit život“, není to jen metafora. Jde často o signál počínajícího vyčerpání nebo depresivního naladění. Naopak schopnost zasmát se sama sobě, sdílet lehkost s druhými nebo vnímat komiku i v náročných situacích je ukazatelem duševní energie.

Humor navíc aktivuje parasympatický nervový systém, snižuje hladinu kortizolu a podporuje vyplavování endorfinů, což má pozitivní vliv na vnímání stresu, náladu i schopnost regenerace (Franzini, 2015).

S touto funkcí humoru pracuje i metoda „vědomé energetické obnovy“ zmiňovaná v článku, tedy schopnost všímat si, co mi energii bere, co ji přináší, a jaký je můj vnitřní dialog. Humor v tomto ohledu podporuje tzv. vnitřní ekologii, tedy zdravé myšlení, které pomáhá zvládat stres a posilovat psychickou odolnost.

Z výzkumů pozitivní psychologie vyplývá, že humor, smích a schopnost vidět věci s odstupem podporují vnímání smyslu, zvyšují subjektivní vitalitu a působí jako ochranný faktor před únavovým syndromem.

Humor se tak ukazuje nejen jako zábavná vsuvka, ale jako klíčový prvek psychické hygieny a prevence vyhoření, ať už v individuální terapii, týmech či u pomáhajících profesích.

Humor může být v psychoterapii jako slunce v zamračeném dni. Neřeší vše, ale umožní vidět situaci jinýma očima 😊

Sebeodhalení psychoterapeuta: Kdy pomáhá a kdy už škodí?

Sebeodhalení je jednou z nejcitlivějších a zároveň nejdiskutovanějších intervencí v psychoterapii. Zatímco někdy může posílit důvěru, autenticitu a spojení mezi klientem a terapeutem, jindy může narušit hranice, přenést pozornost na terapeuta nebo klienta zatížit.

Co je to sebeodhalení?

Podle definice Hill a Knox (2002) jde o verbální sdělení terapeuta, které klientovi odhaluje něco osobního z jeho života, zpravidla mimo kontext samotné terapie. Rozlišují sedm typů sebeodhalení:

1. Fakta o sobě – např. vzdělání, profesní zkušenosti.
2. Emoce – terapeut sdílí, co cítil v podobné situaci.
3. Vhledy – odhalení hlubšího porozumění vlastnímu chování.
4. Strategie – sdílení, co terapeutovi pomohlo zvládnout určitou situaci.
5. Podpora/ujistění – „Taky jsem to tak měl, a zvládlo se to.“
6. Výzvy – např. sdílení vlastní chyby nebo ztráty.
7. Bezprostřednost – reakce na dění „tady a teď“ ve vztahu s klientem.

Právě bezprostřední sebeodhalení bývá nejvíce podporované, protože napomáhá autentickému kontaktu a otevřenému zkoumání vztahu.

Co říkají výzkumy?

Studie opakovaně ukazují, že vhodně načasované sebeodhalení může:

• posílit terapeutickou alianci (např. Ziv-Beiman, 2013),
• snížit stud a stigma,
• normalizovat klientovu zkušenost,
• zvýšit pocit blízkosti a vzájemnosti
• motivovat klienta k hlubší otevřenosti,
• být modelem autenticity, sebereflexe a lidskosti.

Psychoterapeuti obvykle častěji využívají faktická či podpůrná sdělení, méně často sdílejí hluboké nebo intimní zkušenosti. Výzkumy také ukazují, že zkušenější terapeuti inklinují k většímu (ale obezřetnému) využívání sebeodhalení než začínající kolegové (Pinto-Coelho, 2017).

Rizika a etické otázky

Sebeodhalení má ale i svá úskalí:

• Může narušit hranice – klient se může cítit zatížen nebo zmatený.
• Přesun pozornosti na terapeuta – terapeut přestává být v roli průvodce.
• Zpochybnění kompetence – klient může začít terapeuta porovnávat nebo přestat důvěřovat jeho odbornosti.
• Etické selhání – v extrémních případech se sebeodhalení stává nástrojem manipulace, uspokojení vlastních potřeb nebo dokonce předstupněm neetického vztahu (Epstein, 1994).

Je potřeba brát v potaz, že sebeodhalení může být kulturně podmíněné, např. klienti z asijských kultur pozitivněji reagují na strategická než na emocionální nebo vztahová sebeodhalení (Kim et al., 2003).

Kdy (ne)odhalovat?

Psychoterapeut by měl zvážit:

• motivaci (pro koho to dělám – pro klienta, nebo pro sebe?),
• důvěrnost obsahu (zvládnu být s tímto sdílením v bezpečí já i klient?),
• stav vztahu (je terapeutická aliance dostatečně silná?),
• typ klienta (klienti s tenkými hranicemi, silným studem či idealizací terapeuta mohou být náchylnější k poškození),
• jiné možnosti (existuje jiný způsob, jak přinést totéž bez sebeodhalení?).

Dobrým pravidlem zůstává: Nejprve zvaž, co chci říct. Pak, proč to chci říct. A nakonec, zda je prospěšné, aby to slyšel právě tento klient v tomto okamžiku.

Doporučení pro praxi

• Sebeodhalení by mělo být zřídka používanou, ale silnou intervencí.
• Sdílej jen to, co máš zpracované a uzavřené – ne „v přímém přenosu“.
• Sleduj dopad – ptej se klienta, co si o sdílení myslí, jak ho vnímal.
• Po sebeodhalení vracej pozornost klientovi – otázkou, zrcadlením nebo výzvou.
• Buď autentický, ale ne impulzivní.
• Využívej hlavně bezprostřední sebeodhalení, které reaguje na to, co se právě děje mezi tebou a klientem.

Když mlčení škodí

Z výzkumů i kazuistik víme, že neodhalení může někdy ublížit stejně jako nešikovné odhalení. Pokud se klient opakovaně dotazuje na základní věci (např. vzdělání, věk, zkušenost) a terapeut mlčí či uhýbá, může to vyvolat stud, zmatek nebo nedůvěru. V některých případech dokonce přispěje k předčasnému ukončení terapie.

Psychoterapie není experiment v anonymitě. Je to živý vztah mezi dvěma lidmi. A stejně jako humor, i sebeodhalení může být lakmusovým papírkem terapeutovy lidskosti a citlivosti.

Sebeodhalení a vlastnosti klientů: Pro koho může být užitečné a pro koho rizikové?

Účinek psychoterapeutova sebeodhalení není univerzální. Různí klienti na něj reagují různě – podle své osobnosti, životní situace, dosavadních zkušeností i psychické struktury. To, co u jednoho klienta prohloubí důvěru a podpoří změnu, může jiného vyvést z rovnováhy, zatížit, nebo dokonce vést k přerušení terapie.

Kdy může být sebeodhalení kontraindikováno?

Některé skupiny klientů mohou být na sebeodhalení citlivější nebo zranitelnější. Mezi nejčastěji zmiňované patří:

🔹 Klienti se slabými hranicemi – např. ti, kteří mají tendenci se identifikovat s druhými nebo ztrácet vlastní identitu. Terapeutovo sdílení je může přetížit nebo neúmyslně vtáhnout do vztahové závislosti.

🔹 Klienti zaměření na uspokojování druhých – mohou mít tendenci reagovat péčí o terapeuta, přejímat jeho starosti nebo měnit vlastní témata, aby byli „vhodnými“ partnery v rozhovoru.

🔹 Jedinci s poruchou identity nebo ztíženým testováním reality – např. klienti s psychotickými nebo disociativními tendencemi mohou interpretovat terapeutova slova zkresleně nebo vztahovačně.

🔹 Klienti s vysokou idealizací terapeuta – mohou být konfrontací s jeho lidskostí zklamáni, znejistěni, nebo si začnou klást otázky o jeho kompetenci.

🔹 Ti, kdo se bojí intimity – příliš otevřený terapeut může být vnímán jako příliš blízký, invazivní nebo „příliš lidský“.

🔹 Impulzivní klienti s tenkými hranicemi – u nich existuje riziko, že terapeutovo sdělení použijí jako záminku pro narušení hranic (např. agresivně, sexuálně nebo manipulativně).

Role vývojového stadia a věku

Mladší klienti často vnímají osobní informace jako součást procesu zorientování se v terapeutickém vztahu. Vyhýbání se odpovědím může u nich vést ke ztrátě důvěry nebo k narušení pocitu bezpečí.

Naopak u sociálně izolovaných seniorů může terapeutovo sebeodhalení nevědomky suplovat běžný sociální kontakt a vztah tak ztrácí terapeutickou funkci. Zde je na místě zvýšená opatrnost.

Sebeodhalení může i léčit

Na druhé straně ale právě u některých typů klientů – například těch, kdo se cítí stigmatizováni, zahanbeni nebo osamoceni – může být sebeodhalení velmi silným nástrojem podpory, validace a naděje. Ukazuje, že i „ten na druhé straně“ je člověk, který má své zkušenosti, chyby, úspěchy i strachy.

Pro klienty, kteří zápasí s pocitem „jsem v tom sám“, může být sebeodhalení psychoterapeuta první krok ke změně tohoto přesvědčení.

Únava ze soucitu a sekundární traumatizace: Neviditelná zátěž pomáhajících profesionálů

Únava ze soucitu (compassion fatigue) je stav fyzického a emočního vyčerpání, který vzniká v důsledku dlouhodobého kontaktu s lidmi procházejícími náročnými životními nebo traumatickými situacemi. V posledních letech se však častěji používá širší pojem emoční distres, který zahrnuje i další psychické reakce na chronickou emoční zátěž, například podrážděnost, únavu, poruchy spánku nebo vyhýbavé chování.

Profesionálové v pomáhajících profesích, kteří se opakovaně setkávají s bolestí, ztrátou nebo beznadějí, jsou touto zátěží významně ohroženi. Naslouchání příběhům klientů může vést k tzv. sekundární traumatizaci, tj. stavu, kdy odborník spoluprožívá traumata druhých natolik, že se u něj objevují podobné symptomy jako u primárně traumatizovaného klienta (Coetzee & Klopper, 2010).

Traumatizace: Primární, sekundární a terciární

Vizinová a Preiss (1999) rozlišují tři úrovně traumatizace:

• Primární traumatizace – vzniká přímým prožitím ohrožující události.
• Sekundární traumatizace – objevuje se u osob, které nejsou přímými účastníky, ale dlouhodobě naslouchají nebo pečují o traumatizované klienty.
• Terciární traumatizace – týká se lidí, kteří sice nemají přímý vztah k oběti, ale jsou událostí zasaženi profesně, např. prostřednictvím médií nebo zprostředkovaných zpráv.

Sekundární traumatizace vs. vyhoření

Sekundární traumatizace a syndrom vyhoření jsou dva odlišné, ale úzce propojené fenomény:

Společné rysy	Emoční vyčerpání, pokles empatie, snížená pracovní výkonnost.
Rozdíly	Vyhoření je důsledkem chronického stresu, sekundární traumatizace vzniká přímou empatií s traumatem druhých.
Vzájemné ovlivnění	Opakovaná sekundární traumatizace může vyústit ve ztrátu smyslu práce a vyhoření (Coufalová, 2023).

Rohwetter (2022, s. 33) navrhuje rozlišující znaky pro jednotlivé stavy (viz tabulka výše), které pomáhají k přesnější diagnostice.

Projevy sekundární traumatizace

1. Fyzické příznaky

• Chronická únava, poruchy spánku
• Bolesti hlavy, svalové napětí, zažívací obtíže
• Snížená imunita

2. Psychické příznaky

• Emoční otupělost, podrážděnost, úzkost
• Snížená empatie, netrpělivost nebo cynismus, sarkasmus, nevhodný humor
• Noční můry, intruzivní myšlenky, pocity bezmoci

3. Profesní důsledky

• Ztráta smyslu a motivace
• Vyhýbání se obtížným rozhovorům
• Zvýšená chybovost, narušení rozhodovacích schopností

4. Sociální dopady

• Narušení vztahů s blízkými
• Sociální stažení a izolace
• Ztráta zájmu o dříve oblíbené činnosti

Prevence a intervence: Co pomáhá?

Prvním krokem je přiznat si náročnost své profese a psychickou zátěž, která je s ní spojena. Jak uvádí Kopřiva (2000), „hlavním nástrojem pracovníka je jeho osobnost“ – a právě ona bývá nejvíce ohrožená.

Efektivní prevence zahrnuje:

• Včasnou psychoedukaci o rizicích sekundární traumatizace
• Reflektivní praxi a možnost supervize nebo intervize
• Rovnováhu mezi osobním a profesním životem
• Péči o tělo i psychiku – spánek, výživa, relaxace, fyzická aktivita, smích
• Otevřenost k vlastním emocím, nikoli jejich potlačování
• Podporující pracovní prostředí

Obzvlášť lékaři pracující s klientkami v krizových životních fázích (např. v oblasti reprodukční medicíny, onkologie nebo paliativní péče) se často setkávají s těžkými emocemi, opakovanými ztrátami a bezmocí. Jejich schopnost „být oporou“ však závisí právě na tom, jak pečují o své vlastní duševní zdraví.

Soucit se sebou jako prevence vyčerpání

Jedním z účinných nástrojů, jak předejít sekundární traumatizaci a emočnímu vyhoření, je soucit se sebou samým (self-compassion). Nejde o sebelítost ani shovívavost, ale o vědomý postoj laskavosti, porozumění a podpory vůči sobě, zejména ve chvílích selhání, bolesti nebo vyčerpání.

Kristin Neff (2003), autorka koncepce self-compassion, vymezuje tři základní složky soucitu se sebou:

1. Laskavost k sobě místo tvrdé sebekritiky – umět si přiznat náročnost situace bez viny a obviňování.
2. Lidskost a sdílená zkušenost – uznání toho, že utrpení je přirozenou součástí lidského bytí.
3. Všímavost (mindfulness) – schopnost nahlížet na své myšlenky a emoce s odstupem a bez přehnaného ztotožnění.

Výzkumy potvrzují, že vyšší míra soucitu se sebou souvisí s nižší mírou stresu, úzkosti a vyhoření (Neff, Germer, 2013), a naopak podporuje odolnost, empatii i profesní výkon u pomáhajících pracovníků (Raab, 2014).

V praxi to může znamenat:

• Dovolit si pauzu bez pocitu selhání.
• Vnitřně se podpořit místo sebeobviňování.
• Připustit si, že není možné „zachránit všechny“.
• Najít způsoby, jak si být oporou, když nemohu být oporou druhým.

Soucit se sebou je nejen ochranou před vyčerpáním, ale také modelem vztahu, který mohou terapeuti a lékaři zprostředkovat klientům – nejen slovy, ale vlastním příkladem.

Cvičení: Laskavý kontakt se sebou v lehkém transu

Toto cvičení je inspirováno diagnostickým transem využívaným v ericksonovské hypnoterapii. Vede klienta ke zvýšené všímavosti k tělesným a emočním signálům a nabízí možnost prožít sebe-laskavost i v obtížných chvílích.

Instrukce:

Najděte si klidné místo, kde nebudete rušeni. Pohodlně se usaďte a na chvíli zavřete oči. Dovolte svému tělu, aby se uvolnilo. Zaměřte pozornost dovnitř. Všimněte si, kde právě teď v těle vnímáte nejvíce napětí, neklidu nebo těžkosti.

Možná je to sevření v hrudi, tlak v hlavě, knedlík v krku… Nepotlačujte ho. Jen ho pozorujte. Zeptejte se sami sebe:

Jakou má barvu, tvar, velikost?

Co mi tímto pocitem moje tělo sděluje?

Kdy jsem tento pocit zažila naposledy?

Buďte jen pozorovatelem. Nemusíte nic měnit. Jen vnímat. Pokud se objeví obraz, vzpomínka nebo emoce – dovolte jim být.

A pak si položte ruku na místo, kde tělo cítí napětí nejvíce. Přeneste tam pozornost i laskavost. Jako byste na toto místo posílali vzkaz: „Všimla jsem si tě. Jsem tu s tebou.“

Na závěr si představte, jak by vypadalo, kdyby tato těžkost mohla byť jen trochu polevit. Jak by se vám dýchalo, myslelo, jednalo? Jak byste se k sobě chovala, kdybyste právě teď cítila více klidu a soucitu?

Nechte tyto představy chvíli působit a pak se pomalu vraťte do přítomnosti.

Metafory vnitřní péče

V psychoterapeutické práci s obrazností se často objevují metafory, které přirozeně propojují vnitřní svět s procesy vnějšího života – cykly růstu, proměny, péče. Dvě z nich – zahrada duše a hluboká studna – mohou klientovi nabídnout nový způsob, jak porozumět svému prožívání i obnovit kontakt s vnitřními zdroji.

Duše jako zahrada

Představ si svou duši jako zahradu.
Možná se podobá divokému sadu plnému vůní a života. Možná je pečlivě uspořádaná – a přesto jsou v ní kouty, kam jsi dlouho nevkročila.

Jsou místa, kde roste něco nového – semínka důvěry, odvahy, klidu.
Jsou části, které potřebují prořezat – staré vzorce, přerostlé pochybnosti, plevel, který zbytečně bere světlo.
Některé rostliny žízní po tvé pozornosti, laskavosti, odpočinku.

Zahrada se nemá řídit podle tabulek. Někdy potřebuje zalévat denně, jindy stačí být s ní v tichu. Zahradník ví, že každá část má svůj rytmus. A někdy to nejdůležitější, co můžeš udělat, je prostě být tam a vnímat.

Můžeš si položit otázky:
– Která část mé vnitřní zahrady teď nejvíc potřebuje péči?
– Co je třeba ostříhat – a co jen nechat být?
– Kde cítím růst, i když ho ještě nevidím?

A když cítíš únavu, stačí si představit, že na chvíli usedáš pod strom v té své zahradě. Dýcháš. Jsi tu doma. Ne pro výkon, ale pro život.

Tato práce otevírá cestu k hlubšímu sebesoucitu – zejména u klientů, kteří jsou na sebe přísní nebo zvyklí fungovat jen výkonnostně. Připomíná, že i ticho a nečinnost mohou být součástí růstu.

Leknín na hladině

„Na hladině klid, v hloubce kořeny.“

Leknín vyrůstá z kalného dna, ale na hladině září čistotou a krásou. Tak jako naše psychika – i když vychází z hlubokých (někdy těžkých) zkušeností, může rozkvést v něčem novém, silném a klidném.

Terapeutická práce není jen o „řešení problémů“. Jsou to cesty k vlastnímu klidu, pevnosti a růstu. Respektu a soucitu k sobě.

Metaforu lze využít pro posílení sebeúcty, ukotvení, obnovu vnitřního klidu – zejména v období, kdy klienti čelí těžkostem nebo se cítí ztraceni.

„A možná… právě v té hloubce, kde je to někdy kalné, těžké a neprůhledné… právě tam může zakořenit něco silného. A na hladině – z toho všeho – může vyrůst květ. Tvůj leknín.“

Chlapec v poušti

Pořád žijeme s pocitem, že všechno zvládneme vědomou myslí. Ale někdy je třeba se znovu propojit s jinou částí nás.

Odehrávalo se to ve vzdálené zemi. Mladý muž vyrůstal u nomádů. Žil ve stanu, znal rytmus pouště, rozuměl náladám koní, uměl zacházet s kravami, dokázal předpovídat počasí. Pak ho rodiče poslali do města. Ve škole se naučil spoustu nového – věci, o jejichž existenci předtím neměl tušení. Ale ke konci studia začal pociťovat zvláštní prázdnotu. Měl postel, přátele, chodil do kina – a přesto mu něco chybělo.

Dva roky žil s tím pocitem. Až při prázdninách se vrátil domů, na poušť. Spal znovu na zemi, nejprve mu to připadalo zvláštní, k některým věcem přistupoval skepticky. Ale pak – jednou při jízdě na koni – měl pocit, že svět zmizel. Jen modrá obloha, kůň a on. V jednotě. Věděl, jak se kůň pohne, byl v souladu. A v tu chvíli pochopil, co mu chybělo. Život z břicha. Tělesné vnímání. Intuice. Ticho mezi myšlenkami.

Uvědomil si, že v městském životě je možné rozumět světu – ale aby byl šťastný, potřebuje být propojen i s tou druhou stranou. Světem, kde se věci neanalyzují, ale vnímají.

Tak jako někdo, kdo celý život žil jen na jednom břehu řeky – a teď objevil, že i na druhém břehu je krása.

Tato metafora je silným obrazem návratu k vlastnímu tělu, intuici a přirozenému vnímání. V terapii nebo sebekoučování může sloužit jako most mezi racionálním výkonem a tělesnou moudrostí:

„Možná i ty znáš oba světy. Město i poušť. Mysl i tělo. A možná můžeš dnes udělat krok k rovnováze…“

Literatura

Bains, G. S., Berk, L. S., Daher, N., Lohman, E., Schwab, E., Petrofsky, J., & Deshpande, P. (2014). The effect of humor on short-term memory in older adults: A new component for whole-person wellness. Advances in Mind-Body Medicine, 28, 16- 24.

Cardeña, I. (2003). On humour and pathology: The role of paradox and absurdity for ideological survival. Anthropology & Medicine, 10(1), 115-142.

Coetzee, S. K., & Klopper, H. C. (2010). Compassion fatigue within nursing practice: A concept analysis. Nursing & Health Sciences, 12(2), 235–243.

Cogan, R., Cogan, D., Waltz, W., & McCue, M. (1987). Effects of laughter and relaxation on discomfort thresholds. Journal of behavioral medicine, 10(2), 139-144.

Franzini, L. R. (2001). Humor in therapy: The case for training therapists in its uses and risks. The Journal of general psychology, 128(2), 170-193.

Francis, L., Monahan, K., & Berger, C. (1999). A laughing matter? The uses of humor in medical interactions. Motivation and Emotion, 23, 155-174. Franzini, L. R. (2015). of Course: The Use of Humor in Therapy. Psychology, 128, 170-193.

Heretik, A. (2013). Humor je vážná věc. Bratislava: Trio Publishing.

Heretik, A., & Heretiková Marsalová, A. (2014). Humor v psychodiagnostike a psychoterapii – možnosti a limity. Psychoterapie: praxe – inspirace – konfrontace, 8(1), 6–12.

Hill, C. E., & Knox, S. (2002). Self-disclosure. Psychotherapy, 38(1), 412–416.

Holmes, Janet & Meredith Marra. 2002. Over the edge? Subversive humor between colleagues and friends. Humor: International Journal of Humor Research 15(1). 65–88.

Joseph, S. (2018). Autenticita: Jak být sám sebou a proč na tom záleží. Praha: Portál.

Kalina, K. (2013). Psychoterapeutické systémy a jejich uplatnění v adiktologii. Praha: Grada

Kim, B. S. K., Hill, C. E., Gelso, C. J., Goates, M. K., Asay, P. A., & Harbin, J. M. (2003). Counselor self-disclosure, East Asian American client adherence to Asian cultural values, and counseling process. Journal of Counseling Psychology, 50(3), 324–332.

Kopřiva, K. (2000). Lidský vztah jako součást profese: Psychoterapeutické kapitoly pro sociální, pedagogické a zdravotnické profese (4. vyd.). Portál.

Kuiper, Nicholas A., and Lisa J. Olinger. 1998. Humor and mental health. In Hershey Friedman (ed.), Encyclopedia of mental health, Vol. 2, 445–458. San Diego, CA: Academic Press.

Maltby, J., Wood, A. M., Day, L., & Pinto, D. (2012). The position of authenticity within extant models of personality. Personality and Individual Differences, 52, 269–273.

Mareš, J. (2003). Sociální opora u dětí a dospívajících. Hradec Králové: Nucleus.

Martin, R. A., Puhlik-Doris, P., Larsen, G., Gray, J., & Weir, K. (2003). Individual differences in uses of humor and their relation to psychological well-being: Development of the Humor Styles Questionnaire. Journal of research in personality, 37(1), 48-75.

Navarová, S. (2024). Management energie: Prevence a základní relaxační techniky. SylvieNavarova.cz. https://sylvienavarova.cz/management-energie/

Neff, K. D. (2003). Self-compassion: An alternative conceptualization of a healthy attitude toward oneself. Self and Identity, 2(2), 85–101. https://doi.org/10.1080/15298860309032

Neff, K. D., & Germer, C. K. (2013). A Pilot Study and Randomized Controlled Trial of the Mindful Self-Compassion Program. Journal of Clinical Psychology, 69, 28-44.
https://doi.org/10.1002/jclp.21923

Nešpor, K. (2002). Léčivá moc smíchu. Praha: Vyšehrad

Padesky, C. A., & Mooney, K. A. (1990). Presenting the cognitive model to clients [Clinical tip]. International Cognitive Therapy Newsletter, 6, 13–14. Reprinted at Padesky’s website: https://www.padesky.com/clinical-corner/publications/

Pinto-Coelho, K. G., Hill, C. E., Kearney, M. S., Sarno, E. L., Sauber, E. S., Baker, S. M., Brady, J., Ireland, G. W., Hoffman, M. A., Spangler, P. T., & Thompson, B. J. (2018). When in doubt, sit quietly: A qualitative investigation of experienced therapists’ perceptions of selfdisclosure. Journal of Counseling Psychology, 65(4), 440–452.

Raab, K. (2014). Mindfulness, self-compassion, and empathy among health care professionals, https://doi.org/10.1080/08854726.2014.913876

Rogers, C.R. & Sanford, R.C. (1985). Client-centred psychotherapy. In H.J. Kaplan & I. Sadock (Eds.) Comprehensive Textbook of Psychiatry, vol. 2. (pp. 1374-1388). Baltimore: William & Wilkins.

Rohwetter, A. (2022). Únava ze soucitu: jak předcházet vyčerpání v pomáhajících profesích. Portál.

Schaefer, C. E., & Drewes, A. A. (2011). The therapeutic powers of play and play therapy. School-Based Play Therapy, Second Edition, 1-16.

Tedeschi, R. G., & Calhoun, L. G. (2004). “ Posttraumatic growth: Conceptual foundations and empirical evidence“. Psychological inquiry, 15(1), 1-18.

Vizinová, D. & Preiss, M. (1999). Psychické trauma a jeho terapie (PTSD): psychologická pomoc obětem válek a katastrof. Praha: Portál

Wood, A. M., Linley, P. A., Maltby, J., Baliousis, M., & Joseph, S. (2008). The authentic personality: A theoretical and empirical conceptualization and the development of the Authenticity Scale. Journal of Counseling Psychology, 55, 385–399

Záškodná, T., & Dostál, D. (2016). Šestifaktorový model osobnosti a psychometrické vlastnosti Revidovaného osobnostního inventáře HEXACO. Psychologie a její kontexty, 7(2), 31–42.

Ziv-Beiman, S. (2013). Therapist Self-Disclosure As an Integrative Intervention. Journal of Psychotherapy Integration, 23(1), 59–74.

Zuzanek, J., & Zuzanek, T. (2015). Of happiness and of despair, is there a measure? Time use and subjective well-being. Journal of Happiness Studies, 16(4), 839-856.