„Vaše bílé krvinky jsou jako silní bílí žraloci, kteří napadají a ničí zmatené nádorové buňky ve vašem těle.“ Práce s vizualizací a autosugescí je jedním střípkem, který pro sebe v době onko nemoci můžeme udělat. Jak zvládnout onko onemocnění po psychické stránce? Na co se zaměřit? Jak se „nezbláznit“? Ráda bych Vám v tomto článku přiblížila pohled psychologa, který dokresluje zkušenost klientky. Klientka zvládla toto náročné období, a já jí děkuji za ochotu se s Vámi podělit o svůj příběh cesty k novému životu.

Sdělení diagnózy onkologického onemocnění je na podvědomé úrovni spojený: rakovina = smrt. A to i přes výrazný posun v postupech léčby, kdy toto rovnítko již v současnosti zcela neplatí. Sdělení diagnózy zasáhne nejhlubší struktury lidského bytí, samotnou podstatu. Otřese námi. Jde o prožitek blízkého setkání se smrtí. Smrt sice k životu patří, ale když se dotýká nás samotných přímo, narušuje integritu naší osobnosti. Co se děje s psychikou pacienta?

Skrze depresi ke smíření a novému životu

V reakcích pacientů lze pozorovat několik fází vyrovnávání s touto diagnózou.

Bezprostředně po sdělení diagnózy (a ještě další cca 3 dny) je pacient v šoku a odmítá fakt nemoci přijmout. Vyjadřuje se slovy: „To nemůže být pravda.“, „Špatně určili diagnózu, to musí být omyl.“ Následně se prolínají a střídají hněv, smlouvání a deprese. Občas převažuje některý z těchto tří stavů, někdy se emoce mění postupně.

Hněv a agrese je stav, kdy je pacient je rozzlobený na lékaře, všechny okolo, systém. Hledá viníka, vyjádřeno slovy: „Proč zrovna já?“, „Kdo za to může?“

Pro smlouvání je typické, že pacient hledá zázračný lék či metodu úzdravy. Vyjádřeno slovy „Udělám cokoliv, abych mohl žít.“, „Dám všechny své peníze za uzdravení“. V této fázi jsou pacienti náchylní ke zneužití ze strany neprofesionálních „léčitelů“ nabízejících zázračné uzdravení.

Stav deprese je důležitým obdobím na cestě do nové fáze života. Je to období smutku provázené pocity strachu, úzkosti, beznaděje, které musí proběhnout, aby mohl pacient dojít až ke smíření. Pro období smutku jsou typická slova „Stejně umřu, tak o co jde?“, „Nemá cenu se o nic snažit, všechno je nic.“

S některými myšlenkami se v této fázi nechtějí pacienti svěřit ani svým nejbližším, aby jim neublížili. Nenechávejte si černé myšlenky jen pro sebe, najděte způsob, jak je vypustit v bezpečném prostředí. K tomu je možné využít služeb psychologů. Psychologové Vás vyslechnou, neodsoudí, podpoří, nasměrují. Nemusíte na to být sami! „Důležitá pro mě byla pravidelná psychoterapie, která mi pomáhala projít situacemi, kterým jsem nerozuměla a ukazovala mi směr“, říká klientka.

„Co vám pomáhalo to všechno zvládnout?“, ptám se klientky: „Pro mě byla důležitá opora partnera, dětí. To, že mě nikdo nelitoval, mi pomáhalo být odpovědná sobě i k mým blízkým. Objetí, doteky, láskyplné pohledy plné důvěry mi přinášely podporu, ale i motivaci. Hodně mi pomáhalo jít se projít do přírody, tam se vyplakat, vykřičet…Dívala jsem se jen na pozitivní filmy, četla knihy, kde jsem hledala inspiraci, co můžu ve svém životě zlepšit, psychosomatické souvislosti), zajímavá byla pro mě kniha Anity Moorjani: Musela jsem zemřít. Když to dokázali jiní, aha, tak já můžu taky!“

Prožití těchto obtížných emočních stavů vede postupně ke smíření, pokud se pacient nezacyklí v depsesi. Smíření přináší psychické uvolnění a možnost konstruktivního uvažování. Tuto fázi vystihují slova klientky: „Pro mě bylo důležité přijmout, že jsem nemocná. Ne začít boj s nemocí, ale plně přijmout situaci se vším všudy, jaká je a začít přemýšlet, co s tím udělám. Prošla jsem si plán léčby a snažila se vnímat svoje tělo a ptát se, jestli je to, co mu opravdu pomůže a když jsem se rozhodla, co ano, co ne, tak jsem tomu plně uvěřila. Při chemoterapii jsem se soustředila na sebe a představovala si, že léčivá látka přichází do mého těla a uzdravuje mě (neměla jsem žádné vážné potíže a nemám žádné zdravotní následky ani po 6 letech).“

Smířením začíná nová etapa našeho života. Jak dlouhá, nikdo neví. Nikdo nikdy neví, kolik času mu na světě zbývá, ani zdraví lidé. Nová etapa života bude kvalitativně bude jiná než předchozí etapy. Začíná péče o sebe sama a duševní rovnováhu jinak.

Krok za krokem jako horolezec ke změně

Jinak … Co to znamená? Udělejte revizi svého myšlení a chování. To, jak myslíte, a co děláte, se projeví na tom, jak se cítíte. Myšlenky typu „jsem k ničemu, nikdo mě nemá rád, nemám žádnou cenu“ vedou k psychické nepohodě, vnitřnímu napětí a stresu. Nespokojenost sám se sebou má vliv na naše tělo a imunitu. Jste-li v zajetí negativního myšlení, tělu nezbývá mnoho sil na léčbu a jsme náchylnější k dalším nemocem. Změňte svoje myšlenky. Dejte STOP negacím a vytvořte si pozitivní podporující myšlenku, najděte nový smysl života. Vytvořte si novou rovnici: rakovina = příležitost pro novou etapu života. Ano, není to jednoduché … „Co byste doporučila těm, kteří nemocí procházejí?“, ptám se klientky. „Rozhodnout se pro život nebo pro smrt. V období léčby jsem měla pocit, že se mě život několikrát ptal, jestli chci žít. Nevím, zda si můžeme zvolit, ale domnívám se, že jsem si mohla zvolit. Přemítala jsem tedy, za co mi stojí žít, pro koho, pro co tady chci být a představovala si, na co se v životě těším, co zažiju…. A důležité bylo odhodlání: ,Jdu si za tím!´Jako když horolezec leze na skálu a krok za krokem stoupá ke svému cíli. Někdy šlápne vedle, ale jde dál.“ Stanovte si malé, dosažitelné krůčky, které Vám přinesou radost každý den.

To, jak myslíte, zachytíte ve svých slovech. Poslouchejte, co říkáte. Používáte často slova jako „MUSÍM, MĚL BYCH“? Jde o nátlaková slova vyjadřující to, jak sami na sebe vnitřně tlačíte. Sami v sobě vyvoláváte napětí. Tato slova bývají často spojena s výchovou: „Musíš se víc snažit! Musíš být perfektní! Nikdy nesmíš udělat chybu! Chlapi nepláčou! Musíš se starat o druhé, ne o sebe! Samochvála smrdí!“ atd. Poznáváte se v některých? Zeptejte se sami sebe: „Co opravdu chci?“ Vnímejte své tělo, své myšlenky: „Pomáhala mi důvěra v život a vědomí toho, že já můžu žít, a respekt k tomu, co nemůžu změnit“, říká klientka. Soustřeďte se na to, co je ve sféře vašeho vlivu a můžete s tím pracovat. „Dělala jsem věci, které jsem chtěla. Nic, co musím nebo bych měla“, reflektuje klientka změnu ve svém přístupu k sobě samé v nové etapě života.

Vliv máte na to, co děláte. Dělejte to, v čem je vám dobře. Zaměřte se na TEĎ probíhající okamžik a blízkou budoucnost. Uvědomujte si malé každodenní radosti, které jsou balzámem pro psychiku a pozitivně se projevují i v tělesném prožívání: „Zvala jsem přátele a neuzavírala jsem se. Večer jsem si před spaním dělala autogenní trénink a vizualizaci zdraví, zdravého těla, zdravé buňky. Každé ráno jsem cvičila, aspoň trochu nebo kolik to šlo. Také mi pomáhalo od emocí neutíkat, ale být s nimi a rozdýchat je, pak se napětí uvolnilo a mohla přijít rovnováha. Třeba jsem cítila smutek, byla jsem s ním byla a dýchala tak dlouho, jak jsem potřebovala a pak jsem si představovala radost, z čeho se TEĎ budu radovat.“

Psychická nezdolnost stojí na třech pilířích

Další revizí je revize dosavadního života a nastavení nového fungování s ohledem na duševní rovnováhu. Práce, vztahy, péče o sebe. To jsou tři pilíře duševní rovnováhy. Jak jste žili doposud? Co fungovalo, rozvíjejte. Co nefungovalo, změňte. „Další oblastí k přemítání bylo, jak jsem dosud žila a co, jaký způsob života mě dovedl až sem. Pravdivě jsem si prošla svoje vztahy, práci, prostředí, kde žiju a psala si, co je potřeba změnit. Změny bylo potřeba udělat velké – změnit místo, kde žiju, uzdravit vztahy s rodiči, a po čase udělat změnu i v práci. Začala jsem si všímat sebe – jak reaguji, jak se chovám, jak se stravuji, jak trávím volný čas a jak mi v tom je? A v čem mi nebylo dobře, jsem začala měnit. Téměř každý den jsem chodila do přírody a jen tak byla a pozorovala všechnu tu krásu.“

Nejcennější jsem JÁ

Péče o duševní rovnováhu je současně psychologickou prevencí nemocí těla a duše. „Prevencí je všímat si toho, jak žiju, s kým žiju a co dělám. Ptát se sebe, jestli dělám, co mě baví, co chci, co mi přináší radost a dělat to. Mít sebe, jako to nejcennější, co mám ve svém životě. Neznamená to být sobecká, ale uvědomit si hodnotu života, svou hodnotu, svůj čas a jak s nimi nakládám. Je mi v mém životě dobře tak, jak žiju? Když ne, tak to měnit včas.“

Nikdy není pozdě na spokojený život! Přeji všem čtenářům, ať se jim povede si spokojený život zařídit a užít jej.

PhDr. Sylvie Navarová, psycholog, psychoterapeut

Článek publikován uLékaře.cz zde

www.sylvienavarova.cz

Zpět