Prevence sekundární traumatizace lékařů

Článek vyšel v časopise Acta Medicinae 13. ročník, Speciál D/2024 Fertilita. ISSN 1805-398X. Dostupné zde: https://www.actamedicinae.cz/ocasopise.htm

Abstrakt

Sekundární traumatizace lékařů vč. lékařů pracujících v oblasti asistované reprodukce (IVF) je významným, avšak často opomíjeným problémem, který negativně ovlivňuje jejich psychickou pohodu a kvalitu péče o klienty. Tento článek se zabývá teoretickým pozadím sekundární traumatizace, jejími projevy a důsledky, včetně souvislostí s únavou ze soucitu a syndromem vyhoření. Zaměřuje se také na preventivní opatření, která mohou zavádět jak zdravotnické organizace, tak samotní lékaři.

Mezi preventivní opatření patří zavedení supervizí, peer-to-peer skupin, školení zaměřených na mindfulness a emoční odolnost, a péče o duševní zdraví lékařů. Výzvou je systémových změn, které destigmatizují emocionální problémy mezi zdravotníky. Výzkumy naznačují, že koučink může být efektivním nástrojem prevence, protože přispívá ke zvýšení resilience, snížení emočního vyčerpání a zlepšení well-beingu lékařů. Koučink navíc umožňuje lékařům efektivnější komunikaci s klienty a jejich podporu je při zvládání stresu spojeného s léčbou neplodnosti.

Článek zdůrazňuje potřebu systematických změn a individualizovaných přístupů ke zvládání sekundární traumatizace s cílem zvýšit odolnost lékařů vůči stresu a zajistit udržitelnou kvalitu péče.

Úvod do tématu

Lékaři pracující v oblasti asistované reprodukce jsou vystaveni dlouhodobému emočnímu distresu. Klientky či páry přicházejí se silnými emocemi, na které lékaři reagují a spoluprožívají. Dále se v článku zaměříme na problematiku sekundární traumatizace lékařů IVF, její projevy, důsledky a možnosti prevence.

Sekundární traumatizace se často objevuje u zdravotníků jako přirozený důsledek empatické angažovanosti při dlouhodobé expozici emocionálně náročným situacím v souvislosti s opakovanými pokusy klientek otěhotnět končící neúspěchem. Jde o „silnou averzivní reakci na utrpení druhých, doprovázenou touhou stáhnout se ze situace, odpojit se od těch, kteří trpí, aby se jedinec ochránil před nadměrnými negativními pocity“ (Singer, Klimecki, 2014, s. 875). Sekundární traumatizace má za následek snížení empatie a schopnosti emocionálně reagovat, což může negativně ovlivnit jak profesionální výkon, tak osobní pohodu lékaře.

Proč se sekundární traumatizací lékařů zabývat?

Neplodnost je pro pár komplexní dlouhotrvající traumatická situace, která má fyzické, psychické, sociální, emocionální a finanční dopady (Kirca, Pasinlioglu, 2013). Neplodný pár může mít tendenci skrývat pro ně velmi citlivý problém neplodnosti před svou rodinou a přáteli a současně se cítí pod velkým sociálním tlakem, zažívá pocity nedostatečnosti, selhání, klesá jejich celková životní spokojenost. Mnoho párů hovoří o neplodnosti jako o nejvíce stresující události v jejich životě. Ztráty v průběhu léčby neplodnosti jsou pro pár opakujícími se traumatickými zážitky. Každý další nepodařený pokus o miminko je ztrátou a traumata se tak řetězí. Klienti podstupující léčbu neplodnosti často zažívají zvýšenou úroveň úzkosti a depresivních stavů (Bayer, Alper, Penzias, 2007, s. 187). Od lékaře očekávají mimo odbornosti také emoční podporu. Lékař bývá často jediným, s kým o tématu neplodnosti klienti hovoří. Lékař je tak vystaven emočním projevům klientek a jejich partnerů, jako je hněv, smutek, pocity viny, závisti těm, kdo již miminko mají, ztráty smyslu života. „Stěží se lze vyhnout dopadům, které vyplývají z úzkého kontaktu s trpícími lidmi“ (Rohwetter, 2022, s. 21). Lékaři proto mohou být sekundárně traumatizovaní, resp. pociťovat vyčerpání z empatie a soucitu.

Sekundární traumatizace způsobena empatickým distresem v důsledku dlouhodobé expozice traumatickým příběhům klientek ovlivňuje psychickou pohodu lékařů, jejich přístup ke klientům i pracovní výkon. Profesionálové, kteří empaticky naslouchají traumatům svých klientů, mohou začít prožívat symptomy podobné posttraumatické stresové poruše (PTSD), jako jsou intruzivní myšlenky, emoční otupělost či zvýšená úzkost. Tento jev je znám také jako „únava ze soucitu“ (compassion fatigue). Vlivem sekundární traumatizace dochází ke změně „vnitřního světa pomáhajících profesionálů“, kterou způsobuje empatické naslouchání traumatům druhých (Pearlman, Saakvitne (1995, s. 31). Lékaři IVF se často nacházejí na tenké hranici mezi profesionálním odstupem a emocionální investicí do osudů svých klientek. Proto je na místě tyto jevy nepřehlížet.

Teoretické pozadí sekundární traumatizace

Pojem trauma pochází z řečtiny a označuje ránu, zranění, úraz.Hartl a Hartlová (2009, s. 626) popisují psychické trauma jako „duševní úraz, který má za následek funkční poruchy, někdy i organické změny“. Při přemýšlení o sekundární traumatizaci je potřeba připomenout příbuzné pojmy, jako je únava se soucitu, resp. emoční distres a syndrom vyhoření. Finley (2013, s. 14-15) uvádí osobní výzkumy, které naznačují, že zdravotní sestry, psychoterapeuti, pracovníci pohotovostních služeb a další profesionálové vč. lékařů upřednostňují termíny compassion stress (stres ze soucitu) a compassion fatigue (únava ze soucitu), jelikož lépe popisuje jejich zážitky spojené s výkonem povolání, v rámci kterého zažívají sekundární traumatický stres (STS) a může se u nich rozvinout sekundární traumatická stresová porucha (STSD). Předpokládá, že termíny sekundární traumatizace a únava ze soucitu mohou být zaměnitelné.

Únava ze soucitu (compassion fatigue) je definována jako stav fyzického a emočního vyčerpání, který vzniká v důsledku dlouhodobého kontaktu s lidmi zažívající traumatické situace. V současné době se spíše hovoří o emočním distresu než o únavě ze soucitu. Zatímco únava ze soucitu je charakterizována emocionálním vyčerpáním při práci s lidmi v těžkých životních situacích, emoční distres zahrnuje i širší škálu psychických reakcí na opakovanou emoční zátěž. Lékaři, kteří denně naslouchají příběhům klientů, nesou psychickou zátěž podobnou té, jakou prožívají samotní klienti. Sekundární traumatizace vzniká, je-li jedinec vystaven traumatickým zážitkům svých klientů po určité období. Charakteristickým znakem je zde spoluprožívání, tzn. že dotyčný začne pociťovat podobné příznaky jako ti, kterým pomáhá (Coetzee, Klopper, 2010). Vizinová a Preiss (1999) rozlišují:

Primární traumatizaci, kterou prožívá jedinec přímo zasažený traumatickou situací.
Sekundární traumatizaci, jenž vzniká u člověka, který není přímo zasažen traumatickou situací, ale má k zasažené osobě blízký vztah. Bývá většinou méně intenzivní než psychotraumatizace primární.
Terciální traumatizací může trpět jedinec, který sice nemá přímý vztah s obětí, ale událost se ho nějakým způsobem např. profesně dotýká.

Sekundární traumatizace a syndrom vyhoření jsou dva odlišné, však úzce propojené jevy. Existuje silná korelace mezi syndromem vyhoření a sekundární traumatizací mezi odborníky, kteří jsou nepřímo vystaveni traumatickým událostem. Jaké jsou souvislosti mezi sekundární traumatizací a syndromem vyhoření?

Společné rysy: Oba stavy mohou vést k emočnímu vyčerpání, snížené schopnosti empatie a celkovému poklesu pracovní výkonnosti.
Rozdíly: Sekundární traumatizace je přímým důsledkem empatického naslouchání traumatickým zážitkům druhých, zatímco syndrom vyhoření je výsledkem dlouhodobého pracovního stresu (Coufalová, 2023) a může se rozvíjet postupně bez přímé expozice traumatickým událostem.
Vzájemné ovlivnění: Dlouhodobá expozice sekundární traumatizaci může přispět k rozvoji syndromu vyhoření. Profesionál, který opakovaně prožívá sekundární traumatizaci, může postupně ztrácet motivaci a smysl v práci, což vede k vyhoření.

Rohwetter (2022, s. 33) nabízí diferenciální diagnostiku takto:

Projevy	Vyhoření	Deprese	Sekundární traumatizace	Únava ze soucitu
Pocity	Vyhoření	Deprese	Sekundární traumatizace	Únava ze soucitu
Nechuť k práci	X	X		X
Hněv, vztek				X
Vnitřní prázdnota, i v soukromí		X	X
Ztráta smyslu		X	X	X
Přetěžování	X	X	X
Výrazné výkyvy nálad	X		X
Tělesné příznaky	X		X
Pocit dezorientace			X
Bezmocnost			X	X

Pracovníci s vlastní traumatickou zkušeností, nízkou sociální či profesní podporou a vysokým počtem klientů jsou více ohroženi vznikem sekundární traumatizace.

Projevy a důsledky sekundární traumatizace

Vizinová a Preiss (1999) popisují symptomy traumatu ve 3 okruzích:

Nadměrné vzrušení: Zvýšená dráždivost, která může vést k nespavosti, podrážděnosti a somatickým potížím.
Intruzivní příznaky: Opakované a nechtěné vybavování traumatických událostí, často spojené s nočními můrami a emočním přetížením.
Konstriktivní příznaky: Emoční stažení a pocit bezmoci, často doprovázený vnitřním únikem a vyhýbáním se situacím připomínajícím trauma.

Sekundární traumatizace se může projevit na všech úrovních bio-psycho-sociálního a spirituálního pojetí člověka, čímž zasahuje nejen tělesné zdraví, ale i emocionální, sociální a existenciální rovinu života. Tyto projevy mají závažné důsledky nejen pro samotné profesionály, ale také pro kvalitu péče, kterou poskytují. Proto, je potřeba jejího včasného rozpoznání a efektivní intervence.

1. Fyzické projevy

Jedním z nejčastějších fyzických důsledků sekundární traumatizace je únava, nespavost, bolesti hlavy, svalové napětí a somatické obtíže (Meadors, Lamson, 2008). Tyto příznaky často zůstávají přehlíženy, protože se přičítají náročné pracovní době nebo stresu. Nicméně dlouhodobé fyzické obtíže mohou vést ke snížení pracovní výkonnosti a vyšší chybovosti.

2. Psychické projevy

Psychické dopady zahrnují emoční otupělost, zvýšenou úzkost, podrážděnost či depresivní rozlady (Figley, 1995). Často dochází ke ztrátě schopnosti empatie. Při kontaktu s klienty se tak může objevovat netrpělivost, znudění či zlehčování problémů druhých (Rohwetter, 2022). Podrážděnost, hněv a rizikové způsoby zvládání stresu jako je nadužívání alkoholu či drog, jsou dalšími důsledky traumatizace.

3. Profesní důsledky

Sekundární traumatizace negativně ovlivňuje profesní výkon. Shanafelt a Noseworthy (2017) popisují pokles pracovní motivace, zhoršenou schopnost rozhodování a zvýšenou chybovost. Zdravotníci s příznaky sekundární traumatizace zažívají pocity neúčinnosti své práce, což může vést k vyšší fluktuaci a vyhoření. Snižuje se radost a spokojenost z práce, zvyšuje absence, zhoršuje schopnost rozhodování a zhoršuje se péče o klienty (Mathieu, 2007; Sorenson et al., 2016; Nolte et al., 2017).

Lékaři, kteří se opakovaně setkávají se zklamáním klientů, mohou být emocionálně vyčerpaní a může pak docházet ke snížení kontaktu s klienty na nezbytné minimum. Příkladem je vyjádření lékaře: „Ztrácím pocit, že mám na své pacienty pozitivní vliv, a začínám se vyhýbat obtížným rozhovorům.“

4. Sociální důsledky

Sekundární traumatizace ovlivňuje i osobní život pomáhajících profesionálů. Sabo (2011) upozorňuje na narušené vztahy s rodinou a přáteli, sociální izolaci a ztrátu zájmu o volnočasové aktivity. Dlouhodobé vystavení těmto příznakům může způsobit odcizení a problémy v mezilidských vztazích.

5. Kombinované dopady

Fyzické, psychické, sociální a profesní dopady sekundární traumatizace často vzájemně propojují a zesilují. Sekundární traumatizace často začíná psychickými projevy, jako je emoční vyčerpání a úzkost, schopnost soustředit se a řešit problémy, které následně přecházejí do fyzických symptomů, jako jsou poruchy spánku, chronická únava či somatická onemocnění. Tento bludný kruh má za následek zhoršenou pracovní výkonnost a narušené mezilidské vztahy. Bez adekvátní podpory a prevence je obtížné přerušit.

Prevence sekundární traumatizace

Prvním krokem pro užitečné uchopení prevence je připustit si náročnost své vlastní profese a její rizika v oblasti duševního zdraví. I v lékařské profesi je „hlavním nástrojem pracovníka jeho osobnost“, kdy velmi důležitým aspektem práce je „lidský vztah mezi pracovníkem a jeho klientem“ (Kopřiva, 2000).

Jedinci působící v pomáhajících profesích často využívají copingové strategie založené na potlačování pocitů přetížení. Pro udržení psychické stability je důležité, aby si byli vědomi náročnosti své profese a dokázali si připustit, že se při výkonu své práce setkávají s událostmi přesahujícími běžnou lidskou zkušenost, jako je opakovaná expozice traumatickým negativním zážitkům svých klientů. Schopnost tolerovat nářky a intenzivní emoční projevy klientek, která je neoddělitelnou součástí lékařské praxe v oblasti IVF, však může vést k rozvoji citové otupělosti. Tato otupělost se následně může projevit i v širších oblastech života lékaře, čímž ovlivňuje jeho osobní i profesní vztahy.

Prevenci lze rozdělit do dvou oblastí:

Prevence sekundární traumatizace zajišťována organizací – zaměstnavatelem.
Prevence v rukou samotných lékařů

Prevence v rukou organizace

Předcházení sekundární traumatizace je významným prvkem ochrany psychické pohody lékařů a udržení kvality péče o klienty. Souhrn možné péče zajišťované organizací:

Školení zaměřené na mindfulness, prevenci vyhoření, emoční odolnost, relaxační a dechové techniky, jak zdůrazňují Berger, Gelkopf (2011) a Rohwetter (2022)
Pravidelné peer-to-peer podpůrné skupiny doporučuje Shapiro et al. (2007)
Odborná právní a psychologická pomoc a podpora, jelikož „traumatizace může znamenat přechodnou nebo i trvalou neschopnost výkonu klinické práce“ (Skarvana 2008).
Supervize je jedním z nástrojů, které pomáhají předcházet emocionálnímu vyčerpání, jak uvádí Sabo (2011).

Otevírá se otázka zájmu lékařů o takovéto aktivity. U lékařů se psychické obtíže vyskytují častěji než v běžné populaci, jak naznačuje metaanalýza (Mata et al., 2015), která shrnuje, že každý čtvrtý lékař má zkušenosti s depresí, přičemž incidence depresivních stavů je u lékařů třikrát vyšší než u běžné populace. Přesto převažuje neochota vyhledat pomoc v případě psychických potíží pomoc u 90 % praktických lékařů a 83 % lékařů jiných specializací (Davidson, Schattnera, 2003).

Výzvou tedy zůstává destigmatizace duševního zdraví mezi zdravotníky.

Prevence v rukou lékařů

Prevence sekundární traumatizace začíná péčí o sebe sama a celkově o pestrý, smyslem naplněný život. Mezi oblasti prevence patří:

Zdravý životní styl a rovnováha mezi prací a osobním životem: Jasné stanovení hranic mezi pracovním a volným časem a pravidelné trávení volného času aktivitami, které přinášejí radost a regeneraci. Dostatek spánku, pravidelný pohyb, vyvážená pravidelná strava a pěstování vztahů s blízkými a přáteli pomáhají zvyšovat odolnost vůči stresu.
Konstruktivní myšlení a přístup k situacím:
- Zaměření na úspěchy a pozitivní výsledky léčby může pomoci zmírnit emocionální zátěž spojenou s neúspěchy.
- Rozpoznání a nahrazení negativních myšlenkových vzorců souvisejících s negativním prožíváním za myšlenky podporující duševní pohodu.
- Analýza situací a zaměření na to, co lze ovlivnit, snižuje pocity bezmoci a stresu.
- Proaktivní přístup k prevenci a řešení problémů posiluje pocit kontroly a kompetence.
Práce s emocemi: Vědomé zamyšlení nad vlastními emocemi, reakcemi a potřebami může pomoci odhalit první příznaky přetížení a včas na ně reagovat. Podle Neff (2003) je soucit k sobě samému jedním z nejúčinnějších nástrojů prevence sekundární traumatizace. Zahrnuje přístup, při kterém se lékaři učí přijímat své limity a pracovat s emocemi jako s přirozenou součástí své profese. Dále jsou doporučovány relaxace, meditace či dechová cvičení.

Rohwetter (2022, s.120) shrnuje obecná doporučení, která fungují nejen jako prevence sekundární traumatizace, syndromu vyhoření, depresí, ale pomáhá i odvracet demenci: „radost ze života, zvědavost, vášeň pro něco, uspokojivé vztahy, láska, přátelství a jiné uzdravující prostředky, jako jsou cestování, hudba, umění vůbec, především, když jej sami vytváříme.“

Koučování a zvýšení resilience lékařů

Koučink je rozhovor, ve kterém kouč pokládá otázky, které podněcují myšlení koučovaného tak, aby on sám nacházel nejvhodnější odpovědi a řešení pro sebe sama. Koučink je způsob myšlení, které ovlivňuje naše postoje, vnímání světa a situací a kladení otázek v rozhovoru s klienty. Koučink využívá specifické postupy a techniky. Zaměřuje se na to, co funguje, podněcuje rozvoj zdravých částí života a vede klienty k hledání vlastních zdrojů a řešení.

Výzkumy využití koučování k podpoře lékařů ukazují významný pozitivní vliv na různé aspekty well-beingu lékařů a na jejich profesní i osobní život. Výstupy výzkumů (Grant et al., 2017; Dyrbye et al., 2019; Schneider et al., 2014) vlivu koučování v rozsahu 3 – 8 sezení lze shrnout takto:

Zvýšení resilience lékařů. Resilience je schopnost zvládat stresové situace a adaptovat se na změny, je významná v souvislosti s prevencí sekundární traumatizace a syndromem vyhoření. V průběhu koučování došlo k posílení odolnosti lékařů vůči stresu a emoční zátěži, což jim umožňuje lépe zvládat náročné pracovní situace. Resilience je zmiňována nejen jako přímý výsledek koučinku, ale také jako faktor, který ovlivňuje dlouhodobou kvalitu života a schopnost lékařů pokračovat v náročné profesi bez vyhoření.
Redukce emočního vyčerpání a snížení stresu. Koučink pomáhá lékařům lépe zvládat stres a jeho negativní dopady na psychické i fyzické zdraví.
Zlepšení celkové životní pohody (well-beingu). Studie popisují pozitivní vliv koučinku na celkovou kvalitu života lékařů, včetně zlepšení jejich schopnosti udržovat rovnováhu mezi pracovním a osobním životem (work-life balance).
Pozitivní vliv na práci s klienty. Kromě přímých přínosů pro lékaře studie naznačují, že zlepšení resilience a snížení emocionální zátěže pozitivně ovlivňuje kvalitu péče poskytované klientům.

Koučink mohou lékaři v rámci prevence využít také ve formě sebekoučování. Držet se lze struktury rozhovoru např. dle metodiky GROW (Whitmore J., 2009). Autorka článku navrhuje pro prevenci sekundární traumatizace upravené otázky modelu GROW takto:

1. CÍL (Goal)

Jaký konkrétní problém nebo situaci nyní řeším ve své profesi?
Co bych chtěl/a na své práci změnit, aby mi přinášela větší radost a méně stresu?
Jaký dlouhodobý cíl v oblasti psychické pohody či well-beingu mám?
Čeho bych chtěl/a dosáhnout, aby se mi lépe pracovalo s klientkami podstupujícími léčbu neplodnosti?
Jak bych chtěl/a, aby se změnil můj přístup k náročným situacím?
Jak poznám, že jsem dosáhl/a požadované změny?
Co vidím, slyším, cítím, když si představím, že jsem u cíle? Vizualizuji ….
Jaký vliv mám na svůj cíl (1 – 100 %)? Jak přeformulovat cíl, aby byl plně pod mou kontrolou?
Kdy chci svého cíle dosáhnout? Je cíl reálný a pozitivně formulovaný?
Jak moc chci tento cíl naplnit? (1 – 10) Co by tuto hodnotu mohlo zvýšit?

2. REALITA (Reality)

Jak se aktuálně cítím po emocionální i fyzické stránce?
Jak moje současná situace ovlivňuje vztah k pacientům, kolegům a rodině?
Jaké konkrétní kroky jsem již podnikl/a ke zvládnutí těchto náročných situací? Co fungovalo a co ne?
Co mě v této chvíli nejvíce limituje nebo brzdí?
Kdo mi může být oporou nebo jaké zdroje mohu využít k řešení situace?
Jaký dopad by mělo, kdybych s tím nezačal/a něco dělat?
Oč opravdu jde?

3. MOŽNOSTI (Options)

Jaké možnosti mám k dispozici, abych situaci lépe zvládal/a?
Jaké metody nebo strategie bych mohl/a vyzkoušet pro zlepšení situace a a podporu své pohody?
Co dalšího by mi mohlo pomoci lépe (zvládnout náročné rozhovory s klientkami)?
Co bych poradil/a kolegovi v podobné situaci?
Co by se stalo, kdybych vyzkoušel/a jiný přístup k sobě nebo klientkám?
Jaké malé změny by mohly mít největší dopad na moji pohodu?
Co by mi poradil člověk, kterého si vážím?
Co by udělal na mém místě člověk, který je mým konkurentem?
Co by mi doporučili přátelé, rodina, začínající či zkušený kolega?
Jaké výhody a nevýhody má každá z možností, které zvažuji?

4. VŮLE / VOLBA (Will)

Kterou možnost si vyberu jako první krok?
Co přesně a kdy udělám, abych tento krok realizoval?
Jak budu měřit svůj pokrok a úspěch?
Co mě může při realizaci tohoto kroku zastavit? Jak se na to připravím?
Kdo další může mít prospěch z mé změny a jak mi to dodá motivaci?
Jaké dlouhodobé změny bych chtěl/a vidět ve svém přístupu k práci a klientkám?
Na stupnici od 1 do 10, jak silná je má odhodlanost provést tuto změnu? Co by tuto hodnotu mohlo zvýšit?

Otázky a strukturu je možné využívat například formou krátkých týdenních/měsíčních sebereflexí. Pro hlubší přemýšlení je užitečné si odpovědi zapisovat do Reflexních deníků nebo diskutovat s kolegou, který rozumí problematice sekundární traumatizace. Tyto otázky lze také upravit podle konkrétního problému nebo situace, kterou lékař řeší.

Koučink jako přístup ke klientům

Výzkumy ukazují na pozitivní vliv koučinku na kvalitu péče o pacienty (Schneider et al., 2014). Koučink je proces podporující rozvoj schopností jednotlivce prostřednictvím strukturovaného rozhovoru zaměřeného na hledání řešení a využití vnitřních zdrojů. Pro lékaře může být koučink přínosný nejen jako nástroj pro zvládání vlastního stresu a posilování vlastní odolnosti, ale také jako způsob myšlení a komunikace s klienty, který podporuje jejich aktivní zapojení do léčby, zlepšuje vzájemnou důvěru a posiluje jejich schopnost zvládat náročné situace. Součástí koučinku je naslouchání. Naslouchání bez hodnocení a bez nabízení řešení vytváří prostor pro objevování nových perspektiv klientkami a jejich partnery.

U klientek podstupujících léčbu neplodnosti se často setkáváme s intenzivním zaměřením na jediné – otěhotnění. Tento úzký cíl může být zdrojem silného vnitřního napětí, úzkosti a pocitu neúspěchu, zvláště při opakovaných selháních.

Lékaři mohou prostřednictvím koučovacího přístupu podpořit klientky v objevování jejich vlastních zdrojů pohody a naplnění. Koučovací komunikace, založená na otevřených otázkách a respektujícím přístupu, umožňuje klientkám nejen zaměřit se na konkrétní cíl, ale také vnímat svůj život v širších souvislostech.

Přílišné ulpívání na jednom cíli, pokud dochází k opakovaným neúspěchům, může být traumatizující. Naopak možnost vidět další cíle a aspekty života může být osvobozující a přinášet úlevu od přehnaného emočního tlaku.

Např. během konzultací mohou lékaři prostřednictvím koučovacích otázek podpořit klientky ve vnímání svých úspěchů a zdrojů. Příklad: „Co vás motivuje i přes opakované neúspěchy pokračovat v léčbě?“

Koučovací otázky pomáhají klientkám nacházet vlastní odpovědi a budovat pocit kontroly nad svým životem. Příklad:

„Co vás kromě touhy po dítěti dělá šťastnou?“
„Kde ve svém životě cítíte stabilitu a klid?“
„Jak můžete podpořit své zdraví a pohodu bez ohledu na výsledek léčby?“
„Kdy jste naposledy cítila radost nebo pocit naplnění, bez ohledu na výsledek léčby?“
„Co byste chtěla ve svém životě rozvíjet, pokud byste se nemusela soustředit jen na léčbu?“
„Jaký malý krok můžete udělat tento týden, abyste si udržela pozitivní energii?“

Tento přístup je v souladu s myšlenkou, že klienti jsou jedinými experty na svůj vlastní život (Berg, 2013), a lékař může fungovat jako facilitátor jejich procesu sebepoznání a hledání jedinečných řešení pro sebe sama a svůj život.

Závěr a doporučení

Sekundární traumatizace lékařů IVF je častým, ale mnohdy přehlíženým problémem, který ovlivňuje nejen psychickou pohodu lékařů, ale také kvalitu poskytované péče. Identifikace rizikových faktorů, implementace preventivních opatření a destigmatizace psychických obtíží mezi zdravotníky jsou klíčové kroky ke zlepšení této situace.

Hlavní faktory přispívající k sekundární traumatizaci zahrnují dlouhodobou expozici emocionálně náročným situacím, nedostatek sociální a profesní podpory a vlastní traumatické zkušenosti lékařů. Tyto vlivy mohou vést k emočnímu vyčerpání, ztrátě empatie a snížení schopnosti poskytovat kvalitní péči.

Prevence je zásadní a vyžaduje spolupráci na úrovni jednotlivců i organizací. Podle Figleyho (2013) je zásadní, aby organizace zaváděly preventivní programy a podporovaly otevřený dialog o duševním zdraví. Zatímco zdravotnické instituce mohou přispět zavedením pravidelných supervizí, podpůrných skupin a školení zaměřených na well-being, samotní lékaři mohou pečovat o své duševní zdraví prostřednictvím zdravého životního stylu, práce s emocemi a sebereflexe např. za využití koučinku.

Koučink může být jedním z nástrojů prevence sekundární traumatizace. Poskytuje lékařům strukturovaný prostor pro reflexi, rozvoj resilience a hledání řešení náročných situací. Kromě toho může být využit také v komunikaci s klienty, kde podporuje hledání zdrojů psychické pohody a umožňuje vidět život v širším kontextu.

Sekundární traumatizaci lékařů IVF lze překonat pouze kombinací systematických změn, zaměřením na psychickou pohodu lékařů a využitím moderních přístupů, jako je koučink. Tím můžeme přispět nejen k prevenci vyhoření, ale také k vytvoření udržitelného pracovního prostředí, které podporuje empatii a kvalitu péče.

Literatura

Bayer, S., Alper, M., Penzias, A. (2007). The Boston IVF Handbook of Infertility. 2nd ed. Oxon: Informa. ISBN 10-0-415-39432-5
Berg I.K. (2013), Posílení rodiny. Praha
Berger, R., & Gelkopf, M. (2011). „School-Based Intervention for the Treatment and Prevention of Secondary Traumatization.“
Coetzee, S. K., & Klopper, H. C. (2010). Compassion fatigue within nursing practice: A concept analysis. Nursing & Health Sciences, 12(2), 235–243.
Coufalová, P. 2023. Syndrom vyhoření. Vydání pro kurz Základy klinické psychologie (PSBA031). Brno: Masarykova univerzita. Dostupné z: https://is.muni.cz/el/phil/jaro2023/PSBA031/135852725/Syndrom_vyhoreni.pdf
Davidson, S. K., & Schattner, P. L. (2003). Doctor`s health-seeking behaviour: a questionnaire survey. The Medical Journal of Australia, 179(6), 302-305. doi: 10.5694/j.1326-5377.2003.tb05552.x
Dyrbye, L. N., Shanafelt, T. D., Gill, P. R., Satele, D. V., & West, C. P. (2019). Effect of a Professional Coaching Intervention on the Well-being and Distress of Physicians: A Pilot Randomized Clinical Trial. JAMA Internal Medicine, 179(10), 1406-1414. doi: 10.1001/jamainternmed.2019.2425
Figley, C. R. (1995). Compassion Fatigue as Secondary Traumatic Stress Disorder.
Figley, C. R. (2013). „Compassion Fatigue: Coping With Secondary Traumatic Stress Disorder.“
Grant, A. M., Studholme, I., Verma, R., Kirkwood, L., Paton, B., & O`Connor, S. (2017). The impact of leadership coaching in an Australian healthcare setting. Journal of Health Organization and Management, 31(2), 237-252. doi:https://doi.org/10.1108/JHOM-09-2016-0187
Hartl, P., & Hartlová, H. (2009). Psychologický slovník. Portál.
Kirca, N., & Pasinlioglu, T. (2013b). Psychosocial Problems during Infertility Treatment. Current Approaches in Psychiatry, 5(2), 162-178.
Kopřiva, K. (2000) Lidský vztah jako součást profese. Portál.
Mata, D. A., Ramos, M. A., Bansal, N., Khan, R., Guille, C., Angelantonio, E., & Sen, S. (2015). Prevalence of depression and depressive symptoms among resident physicians: a systematic review and meta-analysis. Journal of the American Medical Association, 314 (22), 2373–2383. doi:10.1001/jama.2015.15845
Mathieu, F. (2007). „Running on Empty: Compassion Fatigue in Health Professionals.“ Rehab & Community Care Medicine, jaro 2007.
Meadors, P., & Lamson, A. (2008). „Compassion Fatigue and Secondary Traumatization in Healthcare Providers.“
Neff, K. D. (2003). „Self-Compassion: An Alternative Conceptualization of a Healthy Attitude Toward Oneself.“
Nolte, A. G., Downing, C., Temane, A., & Hastings-Tolsma, M. (2017). Compassion fatigue in nurses: A metasynthesis. Journal of Clinical Nursing, 26(23-24), 4364–4378. https://doi.org/10.1111/jocn.13766
Pearlman, L. A., & Saakvitne, K. W. (1995). Trauma and the Therapist.
Rohwetter, A. (2022). Únava ze soucitu: jak předcházet vyčerpání v pomáhajících profesích. Portál.
Sabo, B. (2011). „Reflecting on the Concept of Compassion Fatigue.“
Schneider, S., Kingsolver, K., & Rosdahl, J. (2014). Physician coaching to enhance well-being: a qualitative analysis of pilot intervention. Explore, 10 (6), 372-379. doi: 10.1016/j.explore.2014.08.007.
Shanafelt, T. D., & Noseworthy, J. H. (2017). „Executive Leadership and Physician Well-being.“
Shapiro, S. L., et al. (2007). „Mindfulness-Based Stress Reduction for Health Care Professionals.“
Singer, T., & Klimecki, O. M. (2014). Empathy and compassion. Current Biology, 24(18), 875–878.
Skarvan, K. (2008). Stala se chyba a jak dál? Anesteziologie a intenzivní medicína, 19(4), 184–186.
Sorenson, C., Bolick, B., Wright, K., & Hamilton, R. (2016). „Compassion Fatigue in Healthcare Providers: A Systematic Review.“ International Journal of Nursing Studies, 57, 60-69.
Vizinová, D. & Preiss, M. (1999). Psychické trauma a jeho terapie (PTSD): psychologická pomoc obětem válek a katastrof. Praha: Portál
Whitmore J. (2009) Koučování. Praha

Zpět