Blue Monday je údajně nejdepresivnější den v roce, který připadá na třetí pondělí v lednu. Psycholog Cliff Arnall chtěl tímto termínem poukázat na lednový pokles nálady a zvýšenou únavu způsobenou tím, že se v tomto období začíná v plné síle projevovat kombinace faktorů – povánoční dluhy, krátké dny, málo slunce a nedodržení novoročních předsevzetí. I když jde spíše o marketingově poutavé označení dne než o vědeckou skutečnost, zve nás k zamyšlení. Otevírá prostor k důležité otázce: Je pláč zdravý?

Přečtěte si článek Pláč jako regulátor duše aneb Proč jsou slzy známkou zdraví, ne slabosti v Magazínu Objevujte uLékaře.cz, který vyšel 19. 1. 2026. Celý článek dostupný pro odběratele služby zde.

Odborná rešerše k tématu:

Biologické a psychologické aspekty pláče

Z biologického pohledu je pláč vnitřním regulátorem, který pomáhá tělu zbavit se nadměrného napětí a obnovit vnitřní rovnováhu. U dospělých aktivuje pláč parasympatický nervový systém, který je zodpovědný za stavy odpočinku, regenerace a nastolení homeostázy (vnitřní rovnováhy). (Naopak sympatická reakce je spojena s mobilizací organismu, zvýšenou srdeční frekvencí, svalovým napětím a uvolňováním stresových hormonů, tedy s režimem „bojuj nebo uteč“, který je adaptivní v krátkodobém ohrožení, nikoli však při dlouhodobé emoční zátěži.)

Pro zajímavost u dětí to je jinak: zatímco u dospělých pláč funguje jako prostředek ke sebezklidnění, u malých dětí funguje především jako volání o pomoc. U plačících kojenců převládá stav vysokého fyziologického vzrušení a ke zklidnění dochází až skrze jinou osobu.

Během pláče se dle nejnovějších studií uvolňuje oxytocin a endogenních opioidy, které vyvolávají pocity klidu a celkového blaha. Tyto látky zvyšují práh bolesti a mohou navodit stav „emočního otupění“, který pomáhá jedinci zvládnout intenzivní stres (Gračanin, Bylsma & Vingerhoets, 2014). Už je tedy překonán názor, že stresové hormony „vypláčeme“. Při pláči vylučujeme slzy, dochází ke změnám v obličejovém svalstvu a přidává se vokalizaci – vzlykání. Všechny tyto 3 složky pláče mají svůj význam:

  1. V slzách byl objeven nervový růstový faktor (NGF), o kterém se předpokládá, že po vstřebání v nosní dutině působí v mozku jako přírodní antidepresivum (Gračanin, Bylsma & Vingerhoets, 2014)
  2. Reflexní stažení svalů v okolí očí při pláči chrání oko před poškozením, které by mohlo způsobit zvýšené prokrvení během silných emocí (Honěk, 2023)
  3. Vzlykání může plnit funkci chlazení mozku, protože rychlé vdechování chladnějšího vzduchu ovlivňuje teplotu krve a následně aktivitu neurotransmitérů (Gračanin, Bylsma & Vingerhoets, 2014)

Vliv pláče na náladu je proměnlivý – bezprostředně po něm může dojít k dočasnému zhoršení nálady a s určitým časovým odstupem se dostavuje pocit úlevy.

Z psychologického hlediska má pláč 2 funkce:

  1. Intra-individuální – sebezklidnění
  2. Inter-individuální – je prostředkem sociální komunikace. Hlavním inter-individuálním účelem je vyslat signál o potřebě pomoci, což u okolí zvyšuje empatii, tlumí agresi a vyvolává ochotu poskytnout útěchu (Gračanin, Bylsma & Vingerhoets, 2014)

Pláč pomáhá uvolnit nahromaděnou emoční energii. Je potřeba zdůraznit, že otevřený projev (pláč) organismus člověka psychicky snáší lépe než dlouhodobě potlačovanou emoční bolest. Chronické potlačování pláče a zármutku je v psychologii i psychosomatice spojováno se zvýšeným rizikem vzniku fyzických onemocnění, například astmatu, rakoviny, vysokého krevného tlaku (Gross, 1989; Spiegel, Bloom, Kraemer & Gottheil,1989).

Pláč jako nástroj sociálního vlivu a manipulace

V psychologii se rozlišuje mezi emočně inteligentní regulací emocí – tj. úlevný pláč) a manipulací – tj. záměrný pláč (vědomé, ale často i podvědomé zafixované na základě sociálního učení od dětství, manipulativní chování). Schopnost simulovat emoční projevy se vyvíjí velmi brzy. Již čtyřleté děti dokáží simulovat pláč nebo projevy bolesti, aby vyvolaly reakci u svých pečovatelů. Už i malé děti si podvědomě uvědomují, že způsob, jakým nakládají s emocemi, má zásadní vliv na udržování a usnadňování sociálních vztahů.

Pokud dospělý jedinec využívá emoce (například hněv nebo pláč) k tomu, aby přinutil ostatní jednat proti jejich zájmům (např. maminka pláče, aby jí děti neopouštěly a nežily svůj život ani ve 40 letech), je takové chování považováno za manipulativní, nikoliv emocionálně inteligentní. Manipulativní chování (vědomé i podvědomé) dlouhodobě zhoršuje sociální adaptaci manipulujícího i jeho sociálního okolí (Campos, Mumme, Kermoian & Campos, 1994).

Zatímco autentický pláč podporuje sociální vazby, jeho manipulativní forma může vést k tomu, že okolí začne na pláč reagovat nesouhlasem nebo podrážděním, což může nakonec vést k citovému odcizení a izolaci.

Muži a pláč: destigmatizace

V naší kultuře stále přetrvávají genderové stereotypy, které mužům přisuzují roli racionálního a silného jedince, zatímco emocionalita a pláč jsou tradičně spojovány s ženskostí (Dziuba, 2018). Společenská pravidla projevu (display rules) často způsobují, že je pláč u mužů vnímán jako neslušný nebo jako projev slabosti a to vede k jeho vědomému potlačování. Takového dlouhodobé potlačování vede k rozvoji tzv. „omezené emocionality“, kdy muži obtížněji projevují své emoce a mají potíže čelit zranitelnosti ostatních (Saurer, Eisler, 1990), zejména žen.

Zatímco u chlapců je projev agrese a hněvu často tolerován, emoce smutku a strachu bývají u mužů systematicky neutralizovány už od dětství – viz známé rčení: „Chlapi nepláčou!“.

Destigmatizace mužského pláče je zásadní, protože chronické potlačování smutku a emocí prokazatelně zvyšuje riziko vzniku psychosomatických a kardiovaskulárních onemocnění.

Pláč v pracovním prostředí

Pláč na pracovišti bývá vnímán jako „nepatřičný“. Přesto se s ním manažeři i HR setkávají. Mnoho profesí vyžaduje tzv. emotional labor (např. nucenou příjemnost na zákazníky), což často vede k jejich emočnímu vyčerpání a následnému nekontrolovanému pláči. Ve vertikálních vztazích (podřízený – nadřízený) mají lidé silnou tendenci emoce neutralizovat, tedy nedávat nic najevo. Emoce se tak kumulují… a jednou mohou propuknout … Viz známé přísloví: „Tak dlouho se chodí se džbánem pro vodu, až se uchu utrhne.“

Jak reagovat, když pláče podřízený?

Emocionálně inteligentní vedoucí pečlivě zkoumá kontext situace, než začne emoce regulovat. Snaha potlačit emoce druhých jen proto, aby se „neustále pracovalo“, je považována za manipulativní a dlouhodobě zhoršuje sociální adaptaci na pracoviště a vztahy v týmu.

Základními principy pro komunikaci s plačícím člověkem:

1. Aktivní naslouchání a empatie: Nejdůležitějším krokem je věnovat dotyčnému veškerou pozornost a snažit se o hluboké, autentické pochopení jeho prožitků. Být plně přítomen.

2. Respekt k času a práce s tichem: Na rozhovor je nutné si vyhradit dostatek času a na druhého člověka v žádném případě nespěchat, aby se necítil pod nátlakem. Schopnost dovolit ticho (nechtít hned vyplnit prodlevy v hovoru, nedávat řešení, dobré rady).

3. Podpora bez hodnocení a v soukromí: Je zásadní přijmout pláč jako legitimní signál potřeby pomoci, aniž bychom udíleli nevyžádané rady nebo emoce zlehčovali. Důležité je zajištění soukromí bez přítomnosti dalších osob.

Cílem není terapie na pracovišti, ale obnovení funkčního stavu jedince a jeho pocitu bezpečí, aby bylo možné se vrátit k nalezení řešení situace.

Kdy může být pláč problém

Pláč se stává psychologickým a zdravotním problémem především tehdy, když je chronicky potlačován, což může v rámci psychosomatiky vést k rozvoji fyzických onemocnění.

Nízká schopnost regulovat emoce, projevující se buď neadekvátním potlačováním pláče, nebo jeho nezvladatelnou intenzitou, bývá indikátorem nemoci. Jak uvádí Poláčková Šolcová (2012), změny v emočním prožívání a v regulačních mechanismech se často objevují ještě před stanovením lékařské diagnózy a mohou být časným signálem somatického onemocnění, například poruch funkce štítné žlázy.

Pláč může být rovněž součástí vážnější psychické nemoci či známkou nadužívání alkoholu, návykových látek či farmak (např. benzodiazepinů nebo opioidních analgetik).

V těchto případech je vhodné neodkladné lékařské vyšetření!

Specifickou oblastí je zármutek po ztrátě blízkého. Jak absence pláče, tak jeho dlouhodobé a neustupující trvání mohou signalizovat komplikovaný (nezdravý) truchlící proces. Ten se může projevit buď opožděně, s časovým odstupem let, nebo zkresleně – například nadměrnou aktivitou, emoční otupělostí či rozvojem závislostního chování.

Pláč se stává problémem také tehdy, pokud je systematicky využíván jako nástroj manipulace a sociálního tlaku, například k ovlivňování rozhodování druhých v pracovním či rodinném kontextu. V takových situacích již neplní regulační funkci, ale slouží k narušování hranic a vztahové rovnováhy.

Praktické tipy pro zdravé vyjadřování emocí

Téma práce s emocemi patří do oblasti duševní gramotnosti. Stejně jako jsme se naučili číst, psát a počítat, měli bychom se učit zdravě pracovat se svými emocemi.

  1. Emoční uvědomění a pojmenování – Základem práce s emocemi je schopnost včas rozpoznat a přesně pojmenovat to, co prožíváme. Teprve uvědoměná emoce umožňuje zvolit přiměřenou a adaptivní regulační strategii.
  2. Kognitivní přehodnocení situace – Účinným nástrojem regulace emocí je změna perspektivy – snaha nahlížet situaci z širšího kontextu nebo v ní hledat smysl a potenciál pro osobní růst, čímž se snižuje její emoční zátěž.
  3. Nepotlačovat emoce dlouhodobě – Chronické potlačování emocí (zejména hněvu a smutku) zvyšuje fyziologický stres a souvisí s vyšším rizikem psychosomatických obtíží. Zdravá regulace znamená emoce zpracovávat, nikoli systematicky potlačovat.
  4. Pláč jako přirozený regulační mechanismus – Pláč lze chápat jako funkční ventil a formu sebezklidnění, která pomáhá uvolnit napětí, snížit aktivaci organismu a podpořit návrat k psychické rovnováze.
  5. Sdílení emocí a sociální opora – Otevřené sdílení prožitků s důvěryhodnými lidmi významně snižuje stres a posiluje schopnost adaptace. Sociální opora patří mezi nejsilnější ochranné faktory duševního zdraví.
  6. Psychoterapie – V situacích, kdy jsou emoce dlouhodobě zahlcující, obtížně regulovatelné nebo spojené s opakovaným psychickým strádáním, může být přínosné odborné psychoterapeutické provázení, které vytváří strukturovaný a bezpečný prostor pro porozumění emočním procesům.
  7. Všímavost, odstup a aktivní zvládání – Zdravý přístup spočívá v přijetí emocí bez hodnocení. V řešitelných situacích pomáhá zaměření na konkrétní kroky, v emočně vypjatých momentech pak krátký fyzický odstup či zklidňující techniky (dech, pohyb).

Závěrem

Závěrem lze říci, že dovolit si pláč ukazuje na vysokou míru emoční inteligence a vnitřní integrity. Schopnost odžít si smutek je prevencí toho, aby se nezpracované emoce „nepřevtělily“ do tělesné nemoci. Autentický pláč je zdravou regulací emocí!

Literatura

CAMPOS JJ, Mumme DL, KERMOIAN R, CAMPOS RG. A functionalist perspective on the nature of emotion. Monographs of the Society For Research in Child Development. 59: 284-303.

DZIUBA, Daryna.Prožívání, exprese a regulace negativních emocí: rozdíly u mužů a žen.
Bakalářská práce. Praha: Univerzita Karlova, Fakulta humanitních studií, Studium humanitní vzdělanosti, 2018.

GRAČANIN, Asmir; BYLSMA, Lauren M. a VINGERHOETS, Ad J. J. M., Is crying a self-soothing behavior? Frontiers in Psychology. 2014, roč. 5, článek 502. ISSN 1664-1078. Dostupné z: https://www.frontiersin.org/articles/10.3389/fpsyg.2014.00502 DOI: 10.3389/fpsyg.2014.00502

GROSS, J. (1989). Emotional expression in cancer onset and progression. Social Science and Medicine, 28, 1239-1248.

HONĚK, Michal. Zvládání emocí studenty středních škol. Bakalářská práce. Praha: Česká zemědělská univerzita v Praze, Institut vzdělávání a poradenství, Katedra profesního a personálního rozvoje, 2023.

POLÁČKOVÁ ŠOLOCOVÁ, Iva.Regulace emocí v perspektivě vývoje, zdraví a kultury jedince. Disertační práce. Praha: Univerzita Karlova, Filozofická fakulta, 2012.

SAURER M. K., EISLER R. M. (1990). The role of masculine gender role stress in expressivity and social support network factors. Sex Roles, 23, 261–271.

SPIEGEL, D., BLOOM, J. R., KRAEMER, H. C., & GOTTHEIL, E. (1989). Effect of psychosocial treatment on survival of patients with metastatic breast cancer. Lancet, 334, 888-891.

Zpět