Kdy už je to moc? Hromadění věcí – neškodný zvyk, nebo psychická porucha?
Možná si říkáte: „Mám doma nepořádek, ale není to nic hrozného.“ Kde je ale hranice mezi běžným chaosem a skutečným problémem?
Podívejte se na mé vyjádření v TV Barrandov, pořadu Vaše peníze, záznam dostupný zde.
Přečtěte si mou přípravu na toto téma:
1. Kde je hranice mezi obyčejným bordelářstvím a chorobným hromaděním věcí?
Bordelářství je většinou přechodný stav, kdy člověk nemá čas, energii nebo fyzickou kondici na úklid, ale pokud se člověk rozhodne uklidit, je toho schopen dříve či později schopen. Naproti tomu chorobné hromadění je psychická či neurologická porucha, definovaná neschopností zbavovat se předmětů bez skutečné hodnoty.
Rozdíl spočívá v míře kontroly:
- Bordelář ovládá své prostředí a může ho kdykoliv uspořádat.
- Hromadič je ovládán svými předměty. Obytné prostory přestávají sloužit svému účelu – například není možné používat kuchyň k vaření nebo ložnici ke spánku. Hromadění je doprovázeno úzkostí nebo strachem ze ztráty věcí
Zajímavost: každý člověk má jiný standard úklidu. Zatímco na jednom konci spektra je jedinec s hromadící poruchou, na druhém je člověk trpící perfekcionismem s obsedantně kompulzivními sklony k patologickému uklízení, kdy se použitý hrnek musí ihned vydrhnout, nikde nesmí ležet asi smítko prachu. Někde mezi těmito extrémy je většina populace.
2. Jak chorobné hromadění naopak odlišit od prostého sběratelství?
Sběratelé uchovávají své cennosti v uspořádaných sbírkách, zaměřují se na konkrétní předměty (např. mince, známky),k teré pro ně mají jasnou hodnotu. Sběratel si své předměty udržuje v pořádku, nachází v tom radost a jeho koníček je pro něj prostorem pro sociální vazby s lidmi se stejným zájmem. Svůj koníček sdílejí s ostatními sběrateli ve sběratelských klubech, výstavách a na různých setkáních.
Chorobné hromadění je impulzivní a chaotické, jde o nepřiměřené střádání nepotřebných věcí bez řádu. Předměty často nemají hodnotu, ale hromadič na nich lpí z emocionálních důvodů. Hromadění nepřináší radost, naopak způsobuje stres, úzkost a narušuje běžný život. Hromadič například uschovává staré noviny, obaly, oblečení s tím, že „by se mohly hodit,“ ale nikdy je nepoužije.
3. Lze považovat chorobné hromadění věcí (křečkování) a Diogenův syndrom za totožné termíny, nebo třeba spíš postupně jedno vede k druhému?
Společným rysem je neschopnost zbavovat se předmětů.
Diogenův syndrom je širší pojem, zahrnující také extrémní zanedbávání vlastní hygieny a sociální izolaci. Tento syndrom se často vyskytuje u starších lidí a bývá spojen se snížením kognitivních funkcí, při demenci. U některých jedinců může postupně jedno vést k druhému, zejména pokud hromadění zůstává neléčeno a přidávají se další faktory, jako je osamělost nebo úpadek kognitivních schopností.
U výzkumů lidí, kteří byli hospitalizováni kvůli nemocem vzniklým sebezanedbáváním, byly zjištěny charakteristiky jako lhostejnost, podezíravost, nepřátelskost až agresivita a ve většině případů žili samy.
Zajímavost: Na druhé straně se u nich byla prokázána nadprůměrná inteligence, vedli úspěšné životy jak v profesionální, tak v osobní rovině. Autoři proto předpokládali, že tento syndrom může být u některých lidí v pozdním věku reakcí na stres.
Zajímavost: Je známo také označení Noemův syndrom, což je přiléhavější pojmenování poruchy vyskytující se nejčastěji u starších osamělých žen, které shromažďují kočky, psy, ale i další zvířata.
4. Jaké jsou příčiny chorobného hromadění a jak vzniká? Souvisí to s věkem, životní situací, je častější u určitého pohlaví nebo věkové skupiny?
MKN-10 hromadící poruchu neobsahuje na rozdíl od amerického DSM-5, kde má hromadění svoji vlastní diagnózu jako Hromadící porucha, v angličtině Hoarding disorder. V Evropě tedy hromadění máme jako jeden ze symptomových subtypů Obsedantně kompulzivní poruchy (OCD).
V ČR neexistuje žádná statistika výskytu poruch hromadění. Je uváděna prevalence této nemoci 2 – 6 % z celkové populace. V Německu např. 5,8 %.
Příčiny chorobného hromadění jsou často komplexní:
- Trauma nebo ztráta: Hromadění je reakcí na těžkou životní situaci, kdy hromadění věcí je způsobem zvládání bolesti.
- Rodinné prostředí: Lidé vyrůstající v chudobě nebo v domácnosti, kde bylo hromadění běžné, mohou toto chování přebírat. Pokud v dětství trpěli citovou deprivací, může být hromadění kompenzací nedostatku lásky a jistoty (věcem věřit můžeme, lidem ne) a nahrazuje tak vztahy s lidmi.
- Neurologické, psychiatrické a genetické faktory: Výzkumy naznačují, že hromadění může souviset se změnami v mozkových oblastech zodpovědných za rozhodování a emoce.
- Perfekcionismus: Ve smyslu strachu z vyhození něčeho důležitého často paralyzuje schopnost rozhodování.
Hromadění se objevuje napříč věkem, ale s věkem bývá častější. Neexistuje výrazný rozdíl mezi pohlavími, ale u mužů bývá méně diagnostikováno.
Zajímavost: Hromadiči jsou často velmi kreativní lidé. Dovedou vymyslet spousty možností, jak by nepotřebné věci mohli využít, ale na rozdíl od umělců, nejsou schopni své plány realizovat.
5. Jaká rizika s sebou chorobné hromadění nese? Může to vést k dalším problémům, rozvinout se do něčeho horšího?
Rizika zahrnují:
- Fyzická a bezpečnostní: Překážky v prostoru mohou způsobit pády, nehody nebo zdravotní problémy (plísně, alergeny). Jedno z nejzávažnějších rizik je nebezpečí požáru. Nahromaděné věci často blokují únikové východy. Dalším nebezpečím je pro obyvatele takového obydlí zřícení hromad nashromážděných věcí. Těžké předměty mohou způsobit zranění, až smrt. Velké množství těžkých je také zátěží pro budovu, které může hrozit strukturální poškození.
- Ekonomické a právní: Narůstají dluhy kvůli nadměrným nákupům, riziko vystěhování kvůli nepořádku nebo hygienickým problémům. Pokud tito lidé věnují hromadění všechen svůj čas a peníze, mohou skončit na ulici. Kvůli hromadění mohou nastat i problémy v práci a může tak o zaměstnání přijít.
- Psychická: Zvyšuje se úzkost, deprese, pocit izolace a stud.
- Sociální: Konflikty s rodinou a přáteli, ztráta sociálních vazeb. Studie prokázaly, že čím horší nepořádek hromadič vytvoří, tím více jsou k němu jeho rodinní příslušníci kritičtí a negativní.
- Dopady na děti lidí s poruchou hromadění: Ze studie provedené odborníky na kompulzivní hromadění vyplývá vliv hromadění rodiče na dítě – zvýšená mírou napětí, menší pocit štěstí, horší schopnost hledání přátel, rozpaky ze stavu domova a tzv. zdvořilostní stigma, které se projevuje ponižováním a ztrátou respektu vůči lidem, kteří jsou nějak spojeni s nežádoucími jedinci.
Neléčené hromadění může vést k těžkým formám izolace či vzniku Diogenova syndromu.
6. Jak můžeme člověku s tímto problémem pomoct?
Pomoc v počátcích nemoci a u lehčích forem začíná pochopením a trpělivostí:
- Otevřený dialog: Místo kritiky nebo nátlaku nabídněte podporu.
✅ „Mám obavy o tvou bezpečnost a chci ti pomoci.“ - Stanovení malých kroků: Zkuste společně vybrat jednu oblast, kterou je možné uklidit, aniž by se hromadič cítil ohrožen.
- Zapojení odborníků: Psychoterapie, zejména kognitivně-behaviorální, pomáhá měnit myšlenkové vzorce. Profesionální organizátoři mohou prakticky asistovat s úklidem.
- Podpora, ne převzetí odpovědnosti: Respektujte tempo postiženého, vyhněte se vyhazování věcí bez jeho souhlasu.
- Důsledná motivace: Povzbuzujte pozitivní změny a připomínejte výhody uklizeného prostoru.
Nemůžeme pomoci všem! Pocity marnosti, frustrace a prohry mohou dopadnout na ty příbuzné, kteří se marně snažili svému hromadícímu příbuznému pomoci. Nemůžete udělat více než můžete! Aby byla možná změna, musí aktivita být také ze strany nemocného. Nevyčítejte si to!
7. A co když máme pocit, že je to přímo náš případ?
- Reflektujte – položte si otázky:
- „Proč si tuto věc chci ponechat? Má pro mě skutečně hodnotu?“
- „Kdy jsem tuto věc naposledy použil/a?“
- „Přináší mi radost, nebo jen zabírá místo?“
- Zkuste si představit, jak by váš domov vypadal bez všech věcí, které vás zahlcují. Pociťte úlevu, kterou by mohl přinést větší pořádek a prostor.
- Začněte malými kroky
- Vyberte si jednu malou oblast, kterou uklidíte, například zásuvku, polici nebo skříň.
- Použijte pravidlo tří hromádek:
- Ponechat: Věci, které pravidelně používáte nebo mají skutečnou hodnotu.
- Darovat/prodat: Věci, které mohou být užitečné pro někoho jiného.
- Vyhodit/recyklovat: Věci, které jsou zničené, nepoužitelné nebo bez hodnoty.
- Hledejte vzorce chování a příčiny
- Zkuste identifikovat situace, kdy máte tendenci věci hromadit.
- Hromadění často souvisí s emocemi, například s pocitem prázdnoty, osamělosti nebo strachu. Zamyslete se, zda nehromadíte věci jako náhradu za něco, co vám chybí v osobním životě.
- Nastavte si pravidla
- Zaveďte pravidlo jednoho roku: Pokud jste danou věc nepoužili za poslední rok, pravděpodobně ji nepotřebujete.
- Stanovte si malé cíle
- Uklízejte po etapách a sledujte, jak se prostor mění. Fotografie „před a po“ vám mohou pomoci uvědomit si, jak daleko jste se dostali.
- Oceňte každý malý krok, který uděláte.
- Vyhledejte pomoc odborníka
- Pokud se hromadění začíná vymykat kontrole, nebo pokud pociťujete silnou úzkost při představě, že byste se věcí zbavili, neváhejte se obrátit na psychologa nebo terapeuta.
- Hledejte způsoby, jak zaplnit volný čas jinými aktivitami než nakupováním nebo pořizováním věcí.
8. Dá se to léčit? A jak?
Ano, léčba je možná a často velmi účinná:
- Psychoterapie: učí zvládat emoční vazby k věcem a efektivněji se rozhodovat, zlepšuje rozhodování pro organizování a třídění věcí a tím snižování nepořádku. Zahrnuje edukaci o hromadění, nácvik rozhodovacích schopností, expozice přerušení kontaktu s nahromaděnými věcmi a změnu postoje k nahromaděným objektům.
- Farmakoterapie: Jednou z léčebných možností je farmakoterapie. Lze užívat antidepresiva či antipsychotika z rukou lékaře – psychiatra!
- Podpora rodiny: Blízcí mohou vytvořit podpůrné prostředí bez kritiky.
- Praktická pomoc: Postupný úklid s odborníky na organizaci prostoru.
- Zaměření na smysluplné aktivity: Hledání nových zdrojů radosti, které nahradí potřebu hromadění.
9. Chtěla byste dodat ještě něco zásadního k tématu?
Chorobné hromadění není otázkou lenosti ani osobní slabosti. Jde o psychický problém. Sebereflexe a ochota začít, byť malými kroky, jsou klíčové. Pokud to nemocný zvládne sám či za podpory rodiny, skvělé. Pokud ne, odborníci vám pomohou najít cestu. Nestyďte se na psychologa obrátit!