„Neboj, čas všechno zahojí.“ Tato slova většinou nepomáhají, když je člověk v akutní krizi.
Ne že by čas nehojil rány na duši, ale když je člověku ouvej, potřebuje cítit, že na svou bolest není sám.
Mnohem více pomůže říct: „Tohle musí být opravdu těžké. Jsem tady s tebou.“ Nebo: „Vůbec si nedokážu představit, co prožíváš, ale vidím, že je to moc těžké. Podpořím tě, jsem tu pro tebe.“ Podpora druhých lidí velmi pomáhá.
Psychologické výzkumy ukazují, že většina lidí se po těžkých životních událostech postupně časem adaptuje na nový život. Čas dává mozku i psychice prostor zpracovat to, co se stalo, porozumět vlastní zkušenosti a postupně jí dát smysl.
Někdy se časem objeví ještě něco navíc. Psychologové hovoří o posttraumatickém růstu – tedy o tom, že někteří lidé díky tomu, čím prošli, objeví novou vnitřní sílu, přehodnotí své priority, začnou více oceňovat život a vztahy nebo najdou nový smysl v tom, co prožili. Neznamená to, že by samotná bolest byla něčím dobrým. Znamená to, že i velmi těžká životní zkušenost může člověka časem obohatit o nové zdroje, hlubší porozumění sobě i druhým a stát se impulzem pro další osobní růst.
Čas tedy rány na duši nehojí sám. Hojí je také bezpečné vztahy, podpora druhých lidí, možnost dát svým prožitkům smysl a naděje, že i po těch nejtěžších obdobích může přijít nový začátek.
Více jste mohli poslouchat v podcastu Rádia ČAS Ženy v čase 16.7.2026 od 18 hod.