K tématu jsem se vyjadřovala 17.2.2026 na Rádiu BLANÍK.
Četla jsem teď i pár článků, že i vzhledem k rozšířeným technologiím a umělé inteligenci se zvyšuje také riziko vyhoření. Je to tedy pravda, může to s tím souviset?
Souvislost mezi technologiemi, umělou inteligencí a vyhořením existuje, ale nepřímá. Technologie samy o sobě vyhoření nezpůsobují. Problém je v tom, že výrazně zvyšují rychlost práce, míru naší dostupnosti a množství nových požadavků na rozvoj dovedností.
Dlouhodobé výzkumy ukazují, že klíčovými faktory vyhoření jsou:
- vysoké pracovní nároky,
- nízká míra kontroly nad prací,
- nejasné hranice mezi pracovním a osobním životem
- a také pocit nedostatečného uznání.
Tento rámec popsala například psycholožka Christina Maslach (profesorka psychologie, manželka známého Philipa Zimbarda – podílela se na zastavení jeho kontroverzního Stanfordského vězeňského experimentu.
Moderní technologie k těmto faktorům přidávají další nároky:
- kulturu neustálé dostupnosti,
- zahlcení informacemi,
- multitasking
- a tlak na rychlost i výkon.
U umělé inteligence se navíc objevuje nejistota:
- obava, zda moje kompetence budou stále potřebné, nebo zda mě někdo – nebo něco – nenahradí.
Technologie tedy fungují jako zesilovač zátěže, pokud si vědomě nenastavíme hranice.
Potkává syndrom vyhoření i nadšené a motivované lidi?
Vyhoření velmi často potkává právě nadšené a motivované lidi. Říká se, „kdo nehořel, nevyhořel.“ Vyhoření není důsledek slabosti nebo lenosti. Právě naopak. Ohroženi jsou právě lidé odpovědní, angažovaní, hodnotově ukotvení, kteří mají silný smysl pro práci, preciznost a tendenci jít nad rámec svých možností, často i zdraví.
Vyhoření je proces. Začíná nadšením, pokračuje dlouhodobým přetížením a pokud systém nedodává dostatek zdrojů – odpočinek, podporu, uznání – přichází únava, cynismus a postupný pokles výkonnosti.
Zjednodušeně řečeno: čím víc energie člověk dlouhodobě investuje, tím důležitější je, aby se mu část této energie vracela zpět.
A jak tomu předejít?
Prevence vyhoření není o „více odpočívat“. Vyžaduje komplexnější přístup.
Z výzkumů víme, že důležité jsou tři oblasti.
- První jsou hranice a regulace zátěže. To znamená vědomě pracovat s dostupností – nastavit si čas, kdy jsme offline, omezit notifikace, plánovat regeneraci stejně důsledně jako pracovní úkoly. Mozek není stavěný na nepřetržitý příjem podnětů.
- Druhou oblastí je míra kontroly. Lidé zvládnou i vysokou zátěž, pokud mají pocit, že mohou ovlivnit způsob práce, priority nebo pracovní tempo. Pocit bezmoci patří mezi nejsilnější rizikové faktory vyhoření.
- Třetí oblastí je smysl a vztahy. Ochranným faktorem je vědomí, proč svou práci dělám, a kvalitní nejen pracovní vztahy. Podpora kolegů a férové uznání mají větší význam, než si často připouštíme.
A možná nejdůležitější věc: vyhoření je proces. Předchází mu signály – dlouhodobá únava, podrážděnost, ztráta radosti z práce, cynismus. Pokud tyto signály začneme brát vážně včas, směr se dá ještě upravit.
Technologie samy o sobě nejsou problém. Problém vzniká ve chvíli, kdy jejich vliv překročí schopnost systému je udržet ve zdravých hranicích. Když člověk dlouhodobě vydává víc, než kolik se mu vrací.
A pokud už cítíme, že se z toho sami nedostáváme, je na místě vyhledat odbornou pomoc. Psychoterapie je způsobem, jak si v bezpečném prostoru ujasnit priority, obnovit hranice a postupně nastolit psychickou a fyzickou rovnováhu.