Co se vlastně za tím „nechce se mi“ nebo „chce se mi pořád“ skrývá?
Rozhovor pro Novinky.cz
Sex a peníze, dvě nejčastější témata sporu ve vztazích. Rozcházející se sexuální potřeby jsou běžnější, než si myslíme. Sexualita není jen biologický pud, je ovlivněná emocemi, zkušenostmi, kulturou i samotným vztahem. Lidé se liší v tom, jak často sex potřebují, proč ho vyhledávají a co pro ně znamená. Jde o komplexní vztahové téma, nikdy nejde jen o frekvenci sexu samotnou.
Za větou „nechce se mi“ nemusí být odmítnutí partnera. Může to být únava, stres, přetížení, ale taky třeba to, že se necítím v bezpečí, necítím se viděná/ý, slyšená/ý. Naopak za „chce se mi pořád“ se někdy skrývá snaha získat ujištění, že jsem důležitá/ý, touha po blízkosti a nebo i vnitřní napětí, které se člověk naučil regulovat právě skrze sex.
Někdy se totiž partneři míjejí ne v touze, ale v tom, jak si lásku předávají. Tady může být užitečný koncept „Pěti jazyků lásky“ od Garyho Chapmana, podle kterého lidé vnímají lásku skrze doteky, slova ujištění, čas strávený spolu, skutky – služby a dárky. Pokud je pro jednoho sex jazykem lásky a pro druhého třeba společně strávený čas, je to v pořádku, pokud se o tom dokáží bavit. Problém nastává, když si partner neuvědomí, že ten druhý ho miluje, jen to vyjadřuje jinak. Tolik omílaná komunikace mezi partnery je i zde stěžení!
- Fyzický dotek
Pro někoho je největším vyjádřením lásky objetí, pohlazení, držení za ruku a nebo právě sex. Když doteky chybí, cítí se odmítnutě, i když mu partner třeba pomáhá nebo s ním mluví.
„Nepotřebuju mluvit o emocích, když mě obejme, vím, že mě miluje.“
- Slova ujištění
Pro jiného je nejdůležitější slyšet, že je milovaný, přitažlivý, že na něm partnerce záleží. Potřebuje ocenění, kompliment, poděkování.
„Když mě pochválí, řekne, jak jsem úžasná/ý, jsem spokojená/ý, sex pak není to hlavní.“
- Dávání dárků
Pro některé lidi jsou dárky způsobem, jak dávají i přijímají lásku. Nejde o hodnotu věci, ale o to, že si na mě někdo vzpomněl.
„Když mi přinese oblíbenou čokoládu nebo dá překvapení do kapsy, víc to pro mě znamená než večeře nebo sex.“
- Kvalitní čas spolu
Tento jazyk lásky vyjadřuje: „Jsi pro mě důležitý, věnuju ti svou pozornost.“ Společný čas bez mobilů, sdílení, výlety, rozhovory, to je to, co je důkazem lásky
„Nejde o to, že nemáme sex tak často, spíš mi chybí, že si ani nesedneme ke kávě a neodložíme mobily.“
- Skutky služby
Někteří lidé projevují lásku tím, že druhému pomohou s nákupem, s domácností, postaví dům, zasadí strom. A stejně tak potřebují vnímat péči od druhého.
„Když mi pomůže s dětmi, mám chuť ho obejmout, cítím se pak ve vztahu viděná a opečovávaná.“
Rozdílnost sama o sobě není problém. Problém je, když se přestane mluvit. Když se místo zvědavosti a touze porozumět sobě i druhému objeví výčitky, mlčení, pocit, že jeden musí „něco vydržet“ nebo „já jsem ok, ale ten druhý má problém“. To jsou témata, které otevíráme s klienty v partnerských terapiích, poznávají své potřeby a učí se o nich mluvit tak, jak jejich vztah potřebuje.
Dnes mladí lidé používají pojem bodycount – tedy počet lidí, se kterými měli sex. Často se z toho stává až soutěžní disciplína, kterou sdílejí na sítích nebo v rozhovorech se spolužáky. Ale místo otevřenosti k vlastní sexualitě to často vede k tlaku, porovnávání, nebo naopak k přetvářce.
Z výzkumů i praxe víme, že lidé často o svých sexuálních zkušenostech mluví nepřesně – někdy přehánějí, jindy zamlčují, aby zapadli, nebo je jim nepříjemné o tomto tématu hovořit. A i když se mluví o svobodě a rovnosti, stále platí dvojí metr: chlapec s vysokým bodycountem je borec, dívka je lehká.
Součástí tématu sexuality je také to, jak vnímáme vlastní tělo, touhu a vztahy. Navíc sexualita je do velké míry ovlivněna tím, co jsme si odnesli z domova – jestli se o ní mluvilo otevřeně, nebo byla tabu. A taky tím, jak nás ovlivnila společnost. Mnoho lidí se tak ocitá v paradoxu – sex je všude kolem (reklamy v televizi jsou sice vysílány po 22 hodině, ale ze záznamu lze pustit cokoli a reklamy nelze „přeskočit“, porno v on-line prostoru je dostupné všem věkovým skupinám), ale otevřený, respektující a bezpečný rozhovor o něm je často velmi náročný. Dnes se sice o sexu mluví víc, ale často je to buď výkonnostní, nebo přezdobené a realita vztahu v běžném životě pak s těmito představami často nesedí.
S tímto tématem souvisí ještě jedna věc, která se v posledních letech hodně diskutuje v odborných kruzích – a to je vliv porna na psychiku a sexuální život.
Dnešní generace vyrůstá s pornem v kapse. Přístupnost, četnost a vizuální intenzita těchto podnětů mění nejen očekávání od sexu, ale i samotné fungování sexuální touhy. Někdy slýchám v praxi věty jako „při pornu mi to funguje, ale s partnerkou ne“ nebo „mám pocit, že sex v reálu je nudný, pomalý, ne tak dokonalý“. A to je právě ten problém.
Pornografie stimuluje dopaminový systém velmi rychle a intenzivně, ale právě tím může narušit naši vnímavost a přirozené procesy. Mozek si zvykne na neustálý „upgrade“, nové podněty, nové kategorie, stále vyšší intenzitu. Reálný sex, který je pomalejší, hlubší a emočně náročnější, pak najednou přestává „fungovat“. Ne proto, že by byl špatný, ale protože mozek otupělý pornem přestává reagovat.
Závislost na pornografii není jen o množství, ale o tom, kdy a proč po pornu saháme. Pokud se stává náhradou za blízkost, prostředkem na regulaci stresu nebo únikem z reality, je dobré zbystřit. Mnozí muži i ženy si později uvědomují, že místo aby je porno nabíjelo, spíš je vyčerpává a zvyšuje jejich osamělost.
Tím nechci říct, že „porno je špatné“, ale že jeho dopad na psychiku, sexualitu i vztahy je velmi reálný a v psychoterapii s následky pracujeme. Pokud se člověk dostane do bodu, kdy mu porno nahrazuje vztah nebo znemožňuje prožívat blízkost, je to vážné téma. A dobrý terapeut to s vámi zvládne otevřít bezpečně a bez odsuzování.
Když jeden z partnerů chce sex výrazně častěji než druhý, co rozhoduje o tom, jestli vztah přežije – nebo se začne bortit?
Záleží na tom, jak o svých potřebách spolu partneři mluví. Ne jestli se liší, ale jak s těmi rozdíly zacházejí. Pokud to vedou jako souboj, kdo má pravdu, kdo je „normální“, kdo má problém, pak se vztah začne bortit. Ale pokud si dokáží naslouchat, pochopit, že za touhou i odmítáním mohou být různé potřeby a emoce, mohou si naopak být ještě blíž.
Mluvím o sexu jako o dialogu, ne o požadavku. Důvěra a otevřenost jsou mnohem důležitější než to, jak často mají sex. A taky platí, že rozdílnost sama o sobě není problém. Problém je, když se přestane mluvit, když se přidají výčitky.
Co by měl pár dělat, když už „to neklape“? Má smysl nastavovat pravidla, plánovat sex nebo zkoušet kompromisy – a kdy už je lepší vyhledat pomoc odborníka?
Někdy pomůže dohoda, např. že si uděláme čas jen na sebe, bez telefonů, bez tlaku. Že vytvoříme prostor pro blízkost, i když zrovna nemáme chuť na sex. Ale takové dohody musí být oboustranné, ne vynucené. Často jde o to vůbec spolu začít trávit čas a znovu se poznávat, ladit se na sebe.
Když už se točíme v kruhu, kdy se jeden cítí odmítaný a druhý pod tlakem, je určitě na místě vyhledat pomoc odborníka. Párový terapeut může pomoci rozplést, co se vlastně děje, co je za tím. Často tam jsou hlubší témata jako nevyjádřená zranění, rozdílné představy o blízkosti, o tom, co znamená být žádoucí nebo milovaný, proměněné vnímání vlastního těla. Člověk se v průběhu života vyvíjí, mění ta tím se mění i jeho potřeby. V páru se mění oba dva a tak je potřeba se neustále na sebe znovu a znovu ladit. To co fungovalo před 20 lety nebude fungovat teď, ani za 10 let.
Je důležité vědět, že sexuální nespokojenost není ostuda. A že to není „vaše selhání“. Je to prostor k dialogu, k upřímnosti, ke společnému sebepoznávání (i když jsou partneři spolu přes 20 let 😊. Vztah, kde si dovolíme o svých potřebách i o sexu mluvit otevřeně a s respektem, bývá většinou pevnější bez ohledu na to, jak často se „milujeme“.
Malý dodatek k širším souvislostem:
Sexualita se v průběhu dějin proměňovala – od tabuizace přes sexuální revoluci až po dnešní „svobodu“, která je ale často spíš marketing než realita. Stále na nás působí tlak společnosti, náboženství, očekávání vrstevníků nebo médií. A v tomhle všem má každý z nás najít vlastní zdravý vztah k sobě, ke svému tělu a ke svému partnerovi. Není to jednoduché, ale rozhodně to stojí za to.