Představte si, že váš partnerský život nestojí jen na jednom vztahu. Po otevřenější podobě lásky a sexuality touží stále více lidí. A nejde jen o mladou generaci, ale o tu starší. Fantazie o více partnerech nejsou ničím výjimečným, do reality je však přenese jen málokdo, a ještě méně lidí se k nim otevřeně přizná. Polyamorie přitom není důvodem ke studu, ale jednou z cest, jak žít svobodněji.

Celý článek zde: Láska bez hranic: Polyamorie mění pravidla hry

Polyamorie není jen o sexu

Polyamorie znamená možnost navazovat více vztahů současně, avšak podmínkou je, že o nich všichni zúčastnění vědí a dobrovolně s nimi souhlasí. Nejedná se tedy o nevěru, ale o vzájemnou domluvu mezi partnery. Psycholožka Sylvie Navarová k tomu říká: „Polyamorie není jen o sexu, ale především o vztazích. Právě proto vyžaduje často více práce než vztahy monogamní.“

Na rozdíl od monogamie, která má jasně daná pravidla, je polyamorie založená hlavně na vzájemných dohodách mezi partnery – a ty se mohou postupně měnit podle potřeb a situace.

„Pobuřuje vás představa, že byste milovala více než jednoho partnera? Já to zažívám každý den. S Davidem jsme spolu čtrnáct let a po vzájemné domluvě jsme náš vztah otevřeli. Oba si můžeme budovat citové i sexuální vazby s dalšími lidmi,“ popisuje svou zkušenost pětatřicetiletá Magda z Prahy.

Pro jejich vztah je důležitá upřímná komunikace a vzájemný respekt. Lidé nad polyamorií často kroutí hlavou, vysvětluje Magda: „Vidí jen nevýhody, podobně jako u lesbiček nebo gayů – někomu se to může zdát divné. My se ale v našem vztahu cítíme dobře a není důvod se za něj stydět.“

Polyamorie není pro každého

Podle Sylvie Navarové stojí úspěšný polyamorní vztah na třech pilířích: otevřené komunikaci, jasně vyjednaných hranicích a schopnosti sebereflexe. Partneři spolu musí mluvit nejen o hezkých věcech, ale i o těch bolavých jako je žárlivost, nejistota či nepohodlí. A dohody, které si společně nastaví, nemusí platit navždy – čas od času je potřeba se k nim vrátit, znovu je promyslet a podle situace upravit.

Žít v polyamorii neznamená, že by žárlivost najednou přestala existovat, právě naopak je nutné naučit se s ní pracovat – porozumět jí a zkoumat, odkud pramení. Ovšem může se dostavit i její protipól – tzv. komperze, tedy radost z toho, že je partner šťastný s někým jiným. Nejde o samozřejmý pocit, ale o postoj, který je často nutné vědomě rozvíjet a postupně posilovat.

Proč lidi nebaví monogamní vztahy

Důvodů, proč lidé nechtějí žít pouze s jedním partnerem, je celá řada. „Většinou je to touha po autonomii, autentičnosti a naplňování vlastních potřeb a hodnot, ale také rozvoj vztahů, sexuality a v neposlední řadě i pragmatické důvody,“ říká psycholožka Iva Rolederová.
Pro mnohé nejde o porušování tradic, ale o životní styl, který jim nejlépe vyhovuje a který považují za nejopravdovější.

Předsudky a realita

Společnost pro otevřené vztahy stále nemá příliš pochopení a kolem tohoto typu partnerství všeobecně panuje řada mýtů a předsudků. „Častým mýtem o lidech v polyamorii je, že jsou vztahově nevyzrálí, nechtějí se vázat a provozují promiskuitní sex,“ upozorňuje Iva Rolederová. Běžně se také setkávají s předsudky ohledně duševního zdraví. Nebezpečí spočívá v tom, že si polyamorici tyto postoje mohou sami osvojit a cítit tlak většinové společnosti.

Výzkumy ukazují, že realita polyamorních vztahů je často jiná, než si lidé myslí. Vyznačují se vysokou mírou důvěry a intimity, péčí o bezpečí i pravidelným tréninkem komunikace.

Nová rozsáhlá metaanalýza zahrnující více než 24 tisíc lidí z USA a Evropy ukázala, že lidé v monogamních i nemonogamních vztazích (např. otevřené vztahy, polyamorie) prožívají podobnou úroveň spokojenosti jak v partnerském životě, tak v sexu.

A tím vyvrací rozšířený mýtus, že monogamní páry prožívají hlubší intimitu, důvěru a vášeň. Tento fakt se neliší ani mezi různými demografickými skupinami (heterosexuální vs. LGBTQ+) ani mezi jednotlivými typy nemonogamních vztahů.

Úskalí a rizika otevřeného partnerství

Otevřená forma partnerství může být pro někoho spíš způsobem, jak se vyhnout závazku, jindy naopak cestou k hlubší pravdivosti k sobě samému. „Vědomý polyamorik buduje spojení s lidmi na základě respektu, důvěry a vzájemné zodpovědnosti,“ vysvětluje Navarová. Nejde tedy o počet milostných či citových vazeb, které člověk udržuje, ale o kvalitu a vědomý přístup, s jakým k nim přistupuje.

Tento životní styl však není jen nekonečnou svobodou. „Etická non-monogamie vyžaduje zodpovědnost vůči více lidem zároveň – čas, péči i emoční kapacitu,“ upozorňuje Navarová. Problémy často nastávají tehdy, když jeden z partnerů přijímá polyamorii jen pod tlakem, nebo když nedokáže zvládnout vlastní žárlivost či nejistotu. Pod povrchem se pak mohou skrývat rivalita, soutěživost i tlak na výkon v citových vazbách.

Rolederová doplňuje, že i žárlivost má v těchto propojeních své místo – slouží jako ukazatel hranic. „Na žárlivost se v terapii nedíváme jako na něco, co je nutné vyléčit, ale spíše jako na signál. Stojí za to zkoumat, co a proč se nám právě děje,“ vysvětluje. Tento proces může upozorňovat na ohrožení, nenaplněné potřeby nebo porušení dohod a poskytuje možnost lépe porozumět sobě i druhým.

Polyamorie není univerzálním receptem na spokojený život. Funguje jen tehdy, když partneři dokážou otevřeně komunikovat, nastavovat hranice a nést odpovědnost nejen za sebe, ale i za více citových propojení současně. Jak shrnuje Navarová: „Vědomé polyamorní propojení se nepozná podle počtu partnerů, ale podle toho, jak člověk přistupuje k sobě i k ostatním – s respektem a péčí.“

Má řešerše k tématu:

„Polyamorie není jen o svobodě, ale i o zodpovědnosti.“
Měla jsem možnost přispět do článku pro Novinky.cz, který se věnuje tématu otevřených vztahů a polyamorie – pohledu na lásku, který posouvá hranice tradičních představ.

Vztahy v jakékoli formě vyžadují komunikaci, důvěru a vědomou práci s emocemi – včetně žárlivosti.
To, co vztahy činí kvalitními, není jejich forma, ale způsob, jak o ně pečujeme.

Článek najdete zde: Láska bez hranic: Polyamorie mění pravidla hry

Mé poznámky k otázkám reportérky:

Jaké psychické a vztahové dovednosti jsou klíčové pro to, aby polyamorní vztahy fungovaly – a kde lidé nejčastěji narážejí?

Polyamorie není o „více sexu“, ale o více vztazích a právě proto vyžaduje často více práce než vztahy monogamní.

Klíčové dovednosti:

• Schopnost otevřené a záměrné komunikace – nejen o radostech, ale i o nepohodlí, žárlivosti a nejistotách.
• Vyjednávání hranic – v polyamorii nejsou pravidla daná předem, partneři si je musejí společně domluvit, reflektovat a průběžně aktualizovat podle měnících se potřeb všech zúčastněných.
• Sebereflexe – žárlivost nezmizí jen proto, že si dovolíme víc vztahů. Je třeba jí rozumět, zkoumat její zdroje a samostatně ji zpracovávat.
• Komperze (compersion) – tedy radost z radosti partnera; jde o postoj, který lze pěstovat a rozvíjet, nikoli automatický pocit.

Nejčastější úskalí:

• Představa, že polyamorie znamená svobodu bez omezení. Etická non-monogamie však vyžaduje zodpovědnost k více lidem zároveň – péči, čas i emoční kapacitu.
• Nezvládnutá žárlivost a nejistota. Pod povrchem polyamorního vztahu může přetrvávat soutěživost, rivalita i tlak na „výkon“ ve vztazích.

Může být polyamorie únikem před závazkem, nebo naopak hlubší cestou k autenticitě? Jak poznat, že člověk k tomuto způsobu vztahovosti opravdu zraje?

Obojí je možné. Záleží na motivaci, osobních hodnotách a míře vědomého rozhodnutí.

Polyamorie jako únik:

• Pokud člověk volí polyamorii proto, aby se vyhnul závazku, frustraci nebo zranitelnosti, jde spíše o obrannou strategii.
• Rizikem je také tzv. předčasné poly – tedy přijetí polyamorie pod tlakem partnera, skupiny nebo společenské normy, bez skutečného vnitřního souhlasu.

Polyamorie jako vědomý způsob vztahování:

• Vědomý polyamorik buduje vztahy na základě respektu, důvěry a zodpovědnosti.
• Rozvíjí tzv. polyamorní vědomí, což zahrnuje schopnost:
  • ctít svobodu i hranice,
  • zvládat ambivalenci,
  • chápat vztahy jako prostor pro růst, ne jako arénu pro uspokojení vlastního ega.

Vědomý polyamorní vztah se nepozná podle počtu partnerů, ale podle toho, jak člověk přistupuje k sobě i druhým (s péčí a odpovědností).