Mladí lidé dnes vstupují do vztahů jinak než generace před nimi. Nejde jen o proměnu stylu randění nebo vliv technologií. Mění se samotný význam blízkosti, závazku i intimity. To, co se na první pohled může zdát jako svobodná volba, má často mnohem složitější pozadí.
Celý článek pro Novinky.cz zde
Říká se, že dnešní dvacátníci a třicátníci nehledají vztahy tak jako dřív. Často nechtějí ani sex. Místo toho volí nezávaznost, odstup a opatrnost. Nabízí se jednoduché vysvětlení. Žijí svobodněji. Jenže realita je složitější.
Psychoterapeutka Sylvie Navarová upozorňuje, že vztahy bez závazků nelze číst jedním způsobem. „U části mladých lidí jde o vědomou volbu, která vychází z jejich potřeb a životního nastavení. U jiných ale slouží jako ochrana před nejistotou, kterou blízkost přináší,“ říká.
Právě zranitelnosti se dnes mnoho lidí raději vyhne, protože ji vnímají spíš jako riziko než jako přirozenou součást vztahu.
Když je nezávaznost skutečně volbou
Existuje také skupina mladých lidí, pro které nezávazné vztahy nepředstavují únik, ale přirozený způsob, jak žít. Chtějí poznávat sebe i druhé, zkoušet nové věci a nechat vztahy vyvíjet se bez tlaku na budoucnost.
Pokud z toho nevzniká vnitřní rozpor a člověk k tomu není tlačen okolím, nemusí mít takový přístup negativní dopad na psychiku. Naopak může posílit sebevědomí a pomoci lépe porozumět sobě.
Zároveň ale přibývá mladých lidí, pro které jsou vztahy bez závazků spíš ochranou než projevem svobody.
„Často jde o strach z intimity. O obavu otevřít se, důvěřovat a připustit možnost, že mě někdo zraní,“ popisuje Sylvie Navarová.
Nejde přitom jen o strach z bolesti. Pro některé je ohrožující i představa, že by ve vztahu ztratili sami sebe. Pokud nemají pevně ukotvenou vlastní identitu, může intimita působit jako riziko pohlcení. Nezávaznost pak funguje jako pojistka. Umožňuje být nablízku, ale ne natolik, aby člověk musel něco podstatného obětovat.
Kořeny sahají do dětství
Důležitou roli hraje i to, v jakém prostředí dnešní mladí vyrůstali. U části z nich nebyl dokončený proces osamostatnění od rodičů. Někdy kvůli nedostatku bezpečí, jindy naopak kvůli přehnané ochraně.
Takzvaní úzkostně ochranitelští rodiče, někdy označovaní jako „vrtulníkoví rodiče“, kteří své děti neustále kontrolují a snaží se je chránit před každým rizikem, jim často ztížili přirozené osamostatnění. K tomu se přidává fakt, že mnoho mladých dospělých zůstává déle v rodičovské domácnosti. To omezuje prostor pro vlastní zkušenosti, experimentování i budování vztahů.
Roli hrají i vzory, které si děti odnášejí z rodiny. Pokud vyrůstají v prostředí, kde vztahy působí spíš jako zdroj nespokojenosti než opory, může to jejich důvěru v partnerství oslabit. Setkávají se s modely, ve kterých lidé zůstávají „kvůli dětem“, nebo naopak odcházejí při prvním větším problému. V obou případech může vztah působit jako něco, co vede spíš ke zklamání než k naplnění.
Chybí pak zkušenost, že konflikty lze řešit, že je možné ustoupit i prosadit se, a že vztah unese i nepohodlí. Právě tahle zkušenost ale bývá pro budování blízkosti klíčová.
Generace, která odkládá dospělost
Proměna vztahů souvisí i s tím, jak dnes vypadá dospělost. Je roztažená v čase, volnější a méně svázaná jasně danými kroky, které ještě nedávno určovaly její podobu.
Období mezi osmnácti a třiceti lety dnes často patří hledání vlastní identity, studiu a budování profesní dráhy. Místo pevného směru přichází zkoušení, nejistota i potřeba nechat si otevřené možnosti. Partnerství už do tohoto období nezapadá jako nutný krok, ale spíš jako jedna z možností, která může přijít, ale také nemusí.
Do popředí se dostává autonomie. Schopnost rozhodovat se sám za sebe a nenechat se svazovat očekáváním okolí. Dlouhodobý vztah tak přestává být samozřejmou součástí života a stává se volbou, kterou si každý zvažuje po svém.
Digitální svět a nastavení na odmítání
Velkou roli hrají také technologie. Nabízejí kontakt, ale zároveň mění jeho kvalitu.
Seznamovací aplikace dávají pocit nekonečného výběru. Jenže právě ten může být pastí. Přesycení možnostmi vede k větší kritičnosti a menší ochotě ve vztahu zůstat.
„Lidé si zvykají rychle odmítat. Místo aby vztah rozvíjeli, mají tendenci hledat něco lepšího,“ říká Navarová.
Vzniká tak takzvané nastavení na odmítání. Vztahy se neprohlubují, ale nahrazují.
Intimita jako riziko
Psychologicky se dnes intimita častěji spojuje s úzkostí než s jistotou. To, co dřív bývalo přirozenou součástí vztahu, se pro část mladých lidí proměňuje v situaci, která vyžaduje odvahu.
Otevřít se druhému znamená připustit nejistotu, ukázat slabší místa a vzdát se části kontroly nad tím, jak věci dopadnou. Právě to ale naráží na zkušenost generace, která vyrůstala pod tlakem výkonu a neustálého hodnocení. Chyba se neodpouští snadno a selhání má často větší váhu než to, co se podaří.
„Pro mnoho mladých lidí se vztah stává riskantní situací. Nelze ho řídit ani mít jistotu výsledku,“ vysvětluje psychoterapeutka Sylvie Navarová.
V takovém nastavení pak vztah nemusí působit jako bezpečné zázemí, ale spíš jako místo, kde může být ohrožen vlastní obraz sebe sama. A právě tomu se mnozí raději snaží předejít, než aby to museli unést.
Strach ze závazku, nebo ze selhání?
Mluví se o generaci, která se bojí závazků. Přesnější ale možná je říct, že se bojí selhání.
Mladí lidé vyrůstali v prostředí, kde se klade důraz na srovnávání, očekávání a potřebu obstát před ostatními. V takovém nastavení se vztah snadno promění z prostoru pro sdílení v situaci, ve které je možné neuspět. Nejde jen o to být s někým, ale obstát, nezklamat, neztratit tvář.
Když pak není jisté, že věci dopadnou dobře, bývá jednodušší do nich vůbec nevstupovat. Ne proto, že by o ně člověk nestál, ale proto, že riziko je příliš velké.
Digitální prostředí tento pocit ještě zesiluje. Vytváří iluzi, že vždy existuje lepší volba, stačí jen pokračovat dál. Jakmile se objeví první problém nebo nepohodlí, je snadné odejít a začít znovu jinde. Možnost okamžité náhrady tak postupně oslabuje schopnost zůstat a projít i tím, co ke vztahům nevyhnutelně patří.
Některé výzkumy přitom naznačují, že lidé, kteří seznamovací aplikace používají, vykazují nižší spokojenost se svým partnerským statusem než ti, kteří se seznamují mimo ně.
Dlouhodobý posun, ne přechodná fáze
Podle odborníků nejde o krátkodobý trend. Mladí lidé mají méně vztahů i sexu než předchozí generace. A tento posun je patrný napříč západními společnostmi.
Nejde o to, že by vztahy ztratily hodnotu. Spíš se změnily podmínky, ve kterých vznikají.
Americká studie publikovaná v časopise Archives of Sexual Behavior ukazuje, že mladí lidé dnes odkládají nejen vztahy, ale i samotný začátek sexuálního života.
Ve věku 20 až 24 let nemělo 15 procent lidí narozených v 90. letech po osmnáctém roce žádného sexuálního partnera, zatímco u předchozí generace to bylo jen 6 procent. Podle autorů to souvisí s širším posunem, kdy mladí dospělí odkládají tradiční milníky dospělosti, včetně vztahů, sexu i zakládání rodiny.
Co by se muselo změnit
Pokud se má intimní vztah mladých lidí proměnit, nestačí volat po návratu k tradičním modelům. Mnohem víc záleží na tom, jak se dnes zachází s perfekcionismem a strachem z chyb, které se do vztahů nenápadně přenášejí. Jakmile chybí schopnost přijmout nedokonalost, přestává být vztah oporou a začíná se měnit v prostor, kde má navrch obava ze selhání.
Stejně důležitá je i skutečná psychická samostatnost. Teprve když člověk stojí pevně sám za sebou, může vztah vnímat jako něco, co ho posiluje, ne ohrožuje. A svou roli v tom hraje i vztah k technologiím. Dokud digitální svět nahrazuje skutečný kontakt, zůstává intimita něčím náročným, čemu je snazší se vyhnout.
Vztahy bez závazků tak nejsou jen symbolem svobody, jak se často říká. Někdy představují i reakci na svět, který klade vysoké nároky, a přitom nabízí málo jistoty. Někteří mladí si volnost skutečně volí, jiní se spíš snaží chránit.
A někde mezi tím zůstává blízkost, v podstatě stejná jako dřív, jen dnes křehčí a pro mnohé i náročnější ji unést. Možná i proto, že k ní často chybí zkušenost, jak ji udržet ve chvíli, kdy přestane být snadná.