„Vděčnost má pozitivní vliv na naši psychiku. Můžeme být vděční nejen za to, co máme, ale i za lidi kolem nás,“ říká psycholožka Sylvie Navarová

Vděčnost si často spojujeme s tím, co máme – se zdravím, domovem, rodinou nebo chvílemi, které nám život přináší. Možná ale někdy zapomínáme zastavit se u toho, za koho jsme vděční. Za lidi, kteří při nás stojí, pomáhají nám, vyslechnou nás nebo nám jednoduše připomínají, že na život nemusíme být sami. Pro děti je přitom vědomí, že mají kolem sebe lidi, o které se mohou opřít, důležité pro pocit bezpečí a stability. A ani v dospívání, kdy se mladí lidé stále více osamostatňují, potřeba blízkých lidí a jistoty, že se mají ke komu obrátit, nemizí. Právě připomenout si lidi, za které jsme vděční, je smyslem Dne Dobrých andělů, který si připomínáme 8. listopadu. Proč je důležité si takové lidi uvědomovat a jak vděčnost ovlivňuje naši psychiku i vztahy? O tom jsme si povídali s psycholožkou Sylvií Navarovou.

Celý rozhovor naleznete zde.

Když mluvíme o vděčnosti, většinou si představíme pocit, že máme v životě něco dobrého. Něco co jsme sami chtěli mít. Údajně je prokázáno, že tato emoce je vysloveně terapeutická.

Vděčnost je aktuálně prožívaná emoce, ale i dlouhodobější dispozice, tedy sklon všímat si toho, za co můžeme být vděční, a reagovat pocitem vděčnosti. Vděčnost prožíváme, když si uvědomíme hodnotu něčeho dobrého a hodnotného, co v životě máme, co jsme prožili nebo s kým jsme to prožili. Může to být nečekaná pomoc, pozornost či přítomnost druhého člověka.

Rozlišme radost z toho, že se nám něco povedlo, a vděčnost za to, že se nám to povedlo. Jsou to dva kvalitativně odlišné pocity. Vděčnost například můžeme prožívat jako hlubokou emoci, která přináší vnitřní klid, zastavení a smíření se sebou, druhými i světem. Radost naopak jako povzbuzující, nabíjející pocit úspěchu. Každý to má jinak. Prozkoumejte, jak to cítíte vy. A buďte k sobě všímaví. 😊

Do vděčnosti ale není potřeba se nutit. Člověk může být za něco vděčný a současně prožívat smutek, obavy nebo zklamání.

Výzkumy naznačují, že rozvíjení vděčnosti může prospívat psychické pohodě a nastartovat spirálu příjemných emocí. Také z psychoterapeutické praxe mohu říci, že klienti, kteří si začali vést Deník vděčnosti a praktikovat každodenní vděčnost, popisují po čase své vnitřní zklidnění. Kromě těchto vnitřních změn zmiňují také změny, které pozorují v chování druhých lidí vůči nim samým. Jejich změna se tak může promítat i do vzájemných vztahů s okolím.

Různá cvičení vděčnosti mohou psychoterapii doplňovat, sama o sobě však nenahradí komplexní psychoterapeutickou péči.

Proč je pro naši psychiku důležité uvědomovat si lidi, které máme kolem sebe a za které jsme vděční? Co nám takové vědomí může přinášet?

Může nám připomenout, že máme s kým sdílet radosti i starosti a na koho se obrátit, když potřebujeme pomoc. Říká se sdílená starost – poloviční starost, sdílená radost – dvojnásobná radost. Konkrétní vzpomínka na něčí podporu také posiluje pocit blízkosti: někdo si mě všiml, věnoval mi čas, záleželo mu na mně. Podstatná je přitom kvalita vztahů, ne jejich počet.

Vděčnost se tak může promítnout do péče o vztah. Pokud ale člověk oporu kolem sebe nemá, samotné cvičení vděčnosti ji nenahradí. Potřebuje především možnost bezpečné vztahy postupně vytvářet. K tomu může přispět i kultivace pozornosti zaměřené na pozitivní projevy druhých.

Proč máme někdy tendenci brát blízké lidi jako samozřejmost a jejich přítomnost si naplno uvědomit až ve chvíli, kdy je potřebujeme?

Na to, co je v našem životě dlouhodobě přítomné a spolehlivé, si zvykneme. V každodenním shonu pak naši pozornost snadno zaměstnají povinnosti, problémy a věci, které jsou náročné. Partnerova pomoc nebo pravidelný telefonát blízkého člověka mohou zůstat bez povšimnutí, přestože jsou pro nás důležité.

Teprve odchod či ztráta člověka nám někdy ukáže, kolik nám takový vztah dával. Změna hodnot a kvality vztahů je také často spojována s tzv. posttraumatickým růstem. Nemusíme ale čekat až na tak výraznou zkušenost. Můžeme se občas zastavit u obyčejné otázky: Kdo mi dnes něco usnadnil, kdo mě vyslechl nebo potěšil? A dát tomu člověku vědět, že jsme si toho všimli.

Jak důležitá je pro malé děti zkušenost, že na světě nejsou samy? Co jim vědomí, že mají kolem sebe lidi, kteří je mají rádi, pomáhají jim a jsou tu pro ně, může dávat?

Pro malé dítě je zásadní opakovaná zkušenost, že někdo vnímá jeho potřeby a reaguje na ně. Když se bojí, dospělý mu pomůže se uklidnit. Když ho něco zaujme, dospělý s ním sdílí jeho zájem. Tím se postupně vytváří důvěra ve vztahy a pocit, že na jeho prožívání záleží. A také pocit, že je důležité jako člověk. Že má hodnotu.

V takovém vztahu se dítě učí rozumět emocím, komunikovat a postupně zvládat to, s čím si zatím samo neporadí. Když dítě podporu skutečně zažívá, snáze se učí poskytovat ji také druhým. Láska a péče nemají být podmíněné tím, zda dítě správně poděkuje, dostane jedničku nebo udělá přesně to, co po něm rodič chtěl.

Malé dítě ještě nemusí umět své emoce popsat, chybí mu potřebná slovní zásoba. I to se učí ve vztahu s dospělým. Proto nemusí umět pojmenovat to, co prožívá, jako vděčnost. Dospělý s pojmenováním může jít příkladem.

Může vědomí „mám kolem sebe lidi, kteří při mně stojí“ ovlivnit u dítěte pocit bezpečí a stability? A pomáhá mu pak lépe zvládat nejistotu nebo náročné situace?

Ano, pokud se toto vědomí opírá o skutečnou zkušenost. Spolehlivý dospělý může pomoci dítěti zvládnout stres a hledat řešení. Důležité je, aby dítě mohlo přijít za dospělým s chybou, neúspěchem nebo něčím, za co se stydí, a dostalo přiměřenou podporu.

Současně potřebuje příležitosti zkoušet věci samo. Dospělý může říci: „Vidím, že je to těžké. Co bys chtěl zkusit? S čím ti mohu pomoci?“ Dítě tak získává zkušenost s oporou i s vlastními schopnostmi. Bezpečí neznamená, že odstraníme každou překážku, ale že dítě náročnou situací provázíme způsobem odpovídajícím jeho věku a možnostem.

Významný je vnitřní klid dospělého, který dítě vnímá i na nevědomé úrovni. V blízkosti stabilního dospělého se snáze dokáže zklidnit.

A co teenageři? Ti už často působí velmi samostatně a může se zdát, že rodiče ani další dospělé tolik nepotřebují. Jak důležité je pro dospívající vědět, že mají ve svém životě někoho, na koho se mohou obrátit a kdo při nich bude stát?

Potřeba blízkosti a opory v dospívání nezmizí, mění se spíše způsob, jakým ji mladý člověk přijímá. Chce mít vlastní názor, soukromí a možnost rozhodovat. Zároveň může prožívat nejistotu, vztahové potíže nebo tlak na výkon ve škole, a proto potřebuje někoho, komu důvěřuje. Nemusí to být rodič. Může to být i jiný bezpečný dospělý, například trenér, učitel či učitelka nebo někdo ze sousedů.

Je důležité, aby dospělý bral prožívání teenagera vážně a dokázal naslouchat i při nesouhlasu. Aby ho hned nezačal shazovat, zesměšňovat nebo hodnotit. Dospívající nám nemusí říkat úplně všechno. Důležité je, aby věděl, že může přijít i s něčím nepříjemným a že mu pomůžeme hledat další postup. Nejlépe pomocí otázek: „Co si o tom myslíš ty? Co jsi už vyzkoušel? Jaké další možnosti řešení máš?“

U teenagerů je přitom potřeba samostatnosti velmi silná. Jak tedy hledat rovnováhu mezi tím dát jim prostor a zároveň jim dát najevo: „Jsem tady, kdybys mě potřeboval/a“?

Pomáhá uzavírat dohody, vysvětlovat důvody pravidel a dávat mladému člověku možnost rozhodovat tam, kde to odpovídá jeho věku a situaci. Respektovat soukromí a současně udržovat běžný kontakt. Zájem se nemusí pokaždé změnit ve vyptávání nebo radu. Můžeme se zeptat: „Chceš, abych tě teď jen vyslechla, nebo spolu máme hledat řešení?“

U dospívajících je potřeba využívat chvíle, kdy sami přijdou a chtějí se s dospělými bavit. Odložit práci a všechno, co právě děláme, a dát tím najevo: „Jsem tady pro tebe.“ Pokud se dospívající nejprve setká s výčitkami nebo zesměšněním, bude příště těžší se svěřit. Prostor pro samostatnost přitom zahrnuje i jasné, přiměřené hranice a odpovědnost dospělého za bezpečí.

Musí náš „dobrý anděl“, člověk za kterého jsme vděční, udělat něco velkého? Nebo jím může být i člověk, který nám pomáhá úplně obyčejnými věcmi – vyslechne nás, zavolá, zastaví se nebo je prostě nablízku?

Nemusí udělat nic mimořádného. V náročném období může mít velkou hodnotu i to, že někdo zavolá a opravdu počká na odpověď, přinese jídlo nebo s námi chvíli zůstane. Pro příjemce může být podstatné právě to, že si někdo všiml jeho situace a věnoval mu pozornost. Někdy stačí jedna věta, která zaklapne.

Dobrá pomoc vychází z toho, co druhý potřebuje. Někdy chce poradit, jindy potřebuje praktickou pomoc nebo klidnou přítomnost. Proto bývá užitečnější zeptat se „Co by ti teď pomohlo?“ než automaticky rozhodnout za něj. I malá, dobře zvolená pomoc může člověku výrazně ulevit.

Je důležité vděčnost nejen cítit, ale také ji říct nahlas? Co může udělat s námi i s člověkem, kterému řekneme třeba: „Děkuji, že tě mám“?

Vyjádřené poděkování druhého může potěšit a podpořit vzájemnou blízkost. Výzkumy ale ukazují, že lidé podceňují, jak příjemně jejich poděkování příjemce zasáhne, a přeceňují, jak trapné poděkovat druhému bude.

Často pomůže být konkrétní: „Děkuji, že jsi mi včera zavolala. Pomohlo mi, že jsem o tom mohla mluvit.“ Nemusí jít o velké vyznání ani veřejné gesto; někomu je přirozenější zpráva nebo krátký vzkaz.

Vděčnost ale může jít ruku v ruce s pocitem závazku. Je dobré si uvědomit, že přijetí pomoci nás nezavazuje vyhovět druhému ve všem.

A na závěr trochu osobně: Den Dobrých andělů nám připomíná lidi, kteří při nás stojí. Za koho jste vy sama v životě vděčná – a jste také někomu takovým dobrým andělem?

Jsem vděčná za rodinu, kterou mám, a za úžasné kolegyně, se kterými spolupracuji už skoro 30 let. Bez rodiny a kolegyň bych nezvládala to všechno, co dělám.

Zda jsem pro někoho takovým „dobrým andělem“, by nejlépe posoudili druzí. Jako psycholožka a psychoterapeutka se snažím vytvářet prostor, v němž člověk může mluvit o tom, co prožívá, lépe porozumět své situaci a postupně nacházet vlastní možnosti, jak dál. Prostor, kde může být opravdu člověkem.