Psychická odolnost má sice určité vrozené základy, ale zároveň ji můžeme posilovat. Stejně jako sval roste jen tehdy, když ho zatížíme, i odolnost potřebuje pravidelnou „práci“.

 

 

Odborná rešerše

Co přesně máme na mysli, když mluvíme o psychické odolnosti? Je to vrozená vlastnost, nebo se dá rozvíjet?

Psychická odolnost (angl. resilience) je schopnost člověka zvládat náročné situace a přitom si uchovat vnitřní rovnováhu. Umožňuje nenechat se snadno vyvést z míry – a když už se dostaneme do stresu, dokázat se z něj zotavit a znovu najít stabilitu.

Psychická odolnost je komplexní psychický jev, který má několik složek:

1. Odolávání (rezistence) – schopnost čelit zátěži, od běžného stresu až po extrémní situace, aniž by došlo k výraznému narušení psychické rovnováhy.
2. Regenerace – schopnost obnovit síly a vrátit se po náročném období k běžnému fungování.
3. Adaptace – schopnost poučit se z minulých zkušeností a využít je k lepšímu zvládání budoucích výzev.

A je odolnost vrozená?

Z pohledu psychologie má psychická odolnost určitý vrozený základ. Důležité, ale je, že se dá posilovat učením, zkušenostmi a cíleným tréninkem po celý život.

Psychická odolnost je výsledkem souhry biologických, psychologických a sociálních faktorů – v psychologii se mluví o epigenetickém působení, tedy o vzájemném ovlivňování genů a prostředí.
Odolnost se vyvíjí spolu s osobností, zkušenostmi, tím, co člověk dělá, jak žije, a prostředím, ve kterém žije. Např. u sportovců je dobře vidět, že dlouhodobá adaptace na zátěž nevzniká „sama od sebe“, ale je výsledkem systematického tréninku, přípravy a mentálního nastavení.

Proč někoho dokáže zlomit maličkost, zatímco jiný ustojí i skutečnou životní bouři?

Reakce lidí na zátěž se výrazně liší. To, co jeden vnímá jako běžný problém, může druhého zcela vyvést z rovnováhy.
Rozdíly pramení z kombinace nároků situace a adaptačních schopností člověka – tedy z poměru mezi tím, jak velká je zátěž, jakými vnitřními zdroji a strategiemi ji dokážeme vyrovnat a v jakém jsme právě psychickém rozpoložení.

Klíčovou roli hraje několik faktorů:

1. Individuální dispozice a zkušenosti – Každý má jinou výbavu – vrozený temperament, osobnostní rysy i životní historii. Lidé s vyšší emoční stabilitou, optimističtějším přístupem nebo větší důvěrou ve vlastní schopnosti bývají vůči stresu odolnější.
2. Kognitivní hodnocení situace – Rozhodující je, jak situaci interpretujeme.
   Podle transakční teorie stresu (Lazarus & Folkman) vzniká stres tehdy, když událost vnímáme jako ohrožující nebo přesahující naše možnosti. Pokud situaci posoudíme jako nezvládnutelnou, snadno podlehneme pocitům bezmoci a vyčerpání, i když by objektivně mohla být řešitelná..
3. Specifická citlivost – Někteří lidé, například tzv. vysoce citlivé osoby (Highly Sensitive Persons, HSP), reagují intenzivněji na vnější i vnitřní podněty. Jejich práh stimulace je nižší, proto i menší zátěž může vyvolat silnou stresovou reakci a pocit zahlcení.

Jinými slovy – nerozhoduje jen samotná situace, ale i to, jak ji čteme, jaké máme vnitřní rezervy a jak umíme se svým napětím zacházet.

Jakou roli hrají v psychické odolnosti rané zkušenosti z dětství a vztahy s rodiči?

Rané zážitky z dětství tvoří základ psychické odolnosti i celkové osobnosti člověka.
Výzkumy transgeneračního přenosu odolnosti ukazují, že tzv. houževnatost (hardiness) může být předávána z rodičů na děti prostřednictvím stylu výchovy, způsobu zvládání stresu, modelování chování (rodiče jsou vzorem v tom, jak reagují v různých situacích) i epigenetických mechanismů.

Dítě, které vyrůstá v láskyplném, citově naplňujícím a předvídatelném prostředí, má větší šanci vytvořit si důvěru v sebe i v druhé, a tím získat pevnější základ pro budoucí psychickou odolnost.

I když rané zkušenosti formují výchozí nastavení člověka, odolnost není neměnná. Lze ji trénovat, rozvíjet a posilovat i v dospělosti – prostřednictvím vztahů, psychoterapie, sebeuvědomění i nových životních zkušeností.

Může člověk, který je dlouhodobě zraněný nebo traumatizovaný, být vůbec psychicky odolný?

Ano, může. Dokonce často platí, že zvládnutí těžkého traumatu může vést k výraznému osobnímu růstu a posílení psychické odolnosti.
Trauma s sebou sice přináší bolest, ztrátu jistot i pocitu bezpečí, ale zároveň může otevřít prostor pro hlubší porozumění sobě, druhým i životu samotnému.

Psychologie pro tento jev používá pojem posttraumatický růst (Post-Traumatic Growth), který označuje pozitivní změny, jež mohou nastat po prožití mimořádně náročné životní události.
Neznamená to, že by trauma bylo „dobré“, ale že se člověk může v jeho důsledku proměnit – stát se zralejším, uvědomělejším a silnějším.

Z traumatické zkušenosti mohou vzejít pozitivní důsledky:

• Vyšší odolnost a adaptace: Když člověk projde náročnou životní zkušeností a postupně ji zvládne (a je si toho vědom), bývá stabilnější, jistější a lépe se přizpůsobuje dalším výzvám. V psychoterapii proto vedeme rozhovory zaměřené na uvědomění si zdrojů zvládání.
• Proměna hodnot a duchovní posun: Těžká zkušenost často vede k přehodnocení priorit a hodnot – člověk si začne víc vážit vztahů, zdraví, jednoduchosti nebo přítomného okamžiku. Objevuje se nový smysl života, a u některých se zrodí i nová víra – ať už v náboženském smyslu, nebo víra ve vlastní hodnoty, lidskost či smysluplnost bytí.
• Osobnostní růst: Často se objevuje větší sebedůvěra, vděčnost, empatie a schopnost lépe zvládat budoucí obtíže.

Důležité je, zda se člověku podaří těžkou událost citově zpracovat a upochopit ji i rozumově – uvědomit si své zdroje, strategie zvládání a dát události smysl.
Bez tohoto procesu integrace by trauma mohlo zůstat „otevřenou ranou“, místo aby se proměnilo ve zdroj síly.

Odolnost tedy neznamená necítit bolest! Což často bývá očekávání klientů v psychoterapii. Znamená umět dát bolesti smysl.

Jaké psychologické mechanismy nám pomáhají zvládat stres a krizové situace?

V psychologii se pro zvládání stresu používá pojem coping – tedy vědomé strategie zvládání, které nám pomáhají vyrovnat se se zátěží.
Coping zahrnuje způsob, jak o situaci přemýšlíme, a konkrétní kroky, které podnikáme, abychom stres snížili nebo mu předešli.

Mezi hlavní copingové mechanismy patří:

1. Kognitivní hodnocení situace
   Způsob, jakým si stresovou situaci vyložíme, je zásadní. Pokud ji vnímáme spíše jako výzvu než jako hrozbu, dokážeme se lépe zklidnit a využít své schopnosti lépe.
2. Coping zaměřený na hledání řešení
   Jde o aktivní kroky k vyřešení situace – plánování, stanovování cílů, vyhledání informací a využívání podpory. Tento přístup zvyšuje pocit kontroly a zlepšuje psychickou pohodu.
3. Proaktivní coping
   Znamená předvídání budoucích stresorů a přípravu na ně. Člověk si vytváří rezervy a trénuje schopnost zvládat zátěž dřív, než nastane – posiluje tak vlastní odolnost.
4. Coping zaměřený na hledání smyslu
   Uplatňuje se tam, kde situaci nemůžeme změnit. Člověk se opírá o své hodnoty a přesvědčení, hledá v události nový smysl nebo pozitivní význam. Tím posiluje naději a emoční rovnováhu.
5. Emoční coping
   Zahrnuje aktivní práci s emocemi – jejich rozpoznání, pojmenování a bezpečné vyjádření. Pomáhá „upustit páru“ nebo „se vyplakat“, což brání tomu, aby nás emoce zcela zahltily a nebo v budoucnu dělaly neplechu.
6. Osobnostní faktory
   Odolnost vůči stresu zvyšují určité rysy osobnosti – například emoční stabilita, optimismus, extraverze nebo smysl pro humor.

Žádná strategie není univerzálně správná. Důležité je, aby odpovídala situaci i osobnosti člověka. Krátkodobě může pomoci i prosté zklidnění dechu nebo rozhovor s blízkým. Dlouhodobá odolnost ale vzniká tehdy, když umíme stres rozpoznat, porozumět mu a aktivně s ním pracovat.

Jak odlišit zdravou odolnost od škodlivého „přetěžování se“ nebo popírání emocí?

Rozdíl mezi skutečně zdravou odolností a přetěžováním nebo popíráním emocí se pozná podle toho, jak člověk dokáže dlouhodobě obnovovat psychickou rovnováhu i po zátěži.

Zdravě odolný člověk aktivně pracuje se svou psychikou – dokáže ji regulovat (tedy rozpoznávat své emoce a myšlenky a vědomě je usměrňovat tak, aby mu pomáhaly situaci zvládnout), přizpůsobuje se situaci, využívá své zdroje a po zátěži se umí poměrně rychle zotavit. Umí si odpočinout, zhodnotit, co se stalo, a pokračovat dál.

Naproti tomu přetěžování znamená, že člověk dlouhodobě spoléhá na neúčinné strategie – například potlačování emocí, popírání stresu nebo přehnanou kontrolu. Na první pohled může působit silně, ale vnitřně dochází k vyčerpání.

Skutečná odolnost zahrnuje schopnost emoce prožít a zpracovat – třeba se i vyplakat nebo přiznat si zranitelnost. To paradoxně působí ochranně, protože napětí se uvolní a tělo i psychika mohou regenerovat.

Naopak „tvrdost za každou cenu“ často vede k necitlivosti, otupělosti a dlouhodobému přetížení. Takové potlačování se může postupně projevit somatickými i psychickými potížemi – únavou, poruchami spánku, úzkostí či depresí.

Odolnost tedy není o tom být neporazitelný, ale o tom, umět se po pádu znovu postavit.

Jak se psychická odolnost mění s věkem – je starší člověk odolnější, nebo naopak náchylnější ke zhroucení?

Ve vyšším věku závisí psychická odolnost do značné míry na celkovém zdravotním stavu, ale ještě víc ji ovlivňuje psychické nastavení.
Výzkumy ukazují, že i v pokročilém věku můžeme zůstat psychicky odolní, či dokonce odolnější než dřív, pokud si udržujeme otevřenost vůči novým věcem, smysl pro humor a schopnost přizpůsobit se změnám.

Odolnost ve stáří podporuje zejména:

• Mentální pružnost: Neustrnout v minulosti a zůstat otevřený novým zkušenostem, stále se učit něco nového. Odolnější senioři bývají ti, kdo se po celý život učili nové věci, měnili návyky a dokázali se přizpůsobovat třeba i novým technologiím.
• Aktivní životní styl: Přiměřená fyzická i duševní aktivita je nejdůležitější. Lidé, kteří se hýbou (ideálně volí činnosti, jež jsou o kousek náročnější, než na co jsou zvyklí), cvičí mozek (např. čtením, luštěním, učením se novým dovednostem, znalostem) a udržují sociální kontakty, si obvykle uchovávají dobrou psychickou kondici.

Známe příklady lidí, kteří i v osmdesáti letech cvičí pilates či bojová umění, chodí do kurzů nebo předávají své zkušenosti druhým. Právě smysluplná aktivita a propojení s okolím jsou zdrojem jejich vitality.

Na druhou stranu platí, že každé životní období přináší vlastní výzvy. V dospělosti a vyšším věku je odolnost testována životními ztrátami – při odchodu dětí z domova, odchodu do důchodu či úmrtí blízkého. V těchto chvílích může i jinak odolný člověk pocítit větší zranitelnost. Schopnost znovu najít smysl a přijmout změnu ukazuje, že odolnost je proměnlivou schopností po celý život.

Psychická odolnost se mění s námi a naším životem. Pokud zůstáváme zvědaví a propojení se světem, může s věkem dokonce sílit.

Jakou roli hrají sociální vztahy a podpora okolí při formování odolnosti?

Sociální vztahy jsou pro naši odolnost zásadní. Někdy se říká, že odolnost roste v dobré společnosti. Kvalitní mezilidské vazby představují jeden z nejsilnějších ochranných faktorů duševního zdraví napříč celým životem.

1. Rodinné zázemí v dětství: Už v raném věku platí, že dítě, které zažívá pevné, láskyplné vztahy – především s rodiči, ale i širší rodinou – si vytváří základ bezpečí, důvěry a odolnosti pro další život.
2. Sociální opora v dospělosti: Blízké vztahy, přátelé, rodina nebo odborníci nám pomáhají zvládat stres i těžké situace. Důležité ale je, umět podporu přijmout a otevřít se jí. Lidé, kteří se spoléhají jen sami na sebe, bývají vůči dlouhodobé zátěži zranitelnější.
3. Psychickou odolnost posiluje i pocit sounáležitosti – například v rámci sportovních nebo zájmových skupin. Přátelská atmosféra klubů či tréninkových komunit (např. bojových umění, jako je Brazilian Jiu-Jitsu – BJJ) přináší nejen fyzickou zdatnost, ale i sociální propojení, vzájemný respekt a přijetí napříč generacemi.: „I přesto, že je BJJ individuální sport, vyznačuje se překvapivě vysokou mírou týmového jednání a komunitní sounáležitosti. V samotném mottu akademií BJJ Draculino se píše: „Trénujeme jako tým, bojujeme jako rodina.“

Tam, kde vztahová opora chybí, může pomoci psychoterapie. Díky hlubšímu sebepoznání si člověk uvědomí své zdroje a může najít nové způsoby, jak naplnit své aktuální vztahové i psychické potřeby.

Jak můžeme odolnost aktivně posilovat – skrze terapii, mindfulness, životní návyky, nebo něco jiného?

Jako psycholog musím zdůraznit, že psychickou odolnost nelze posílit pouze terapií, relaxací či mindfulness meditací.
Odolnost vzniká především aktivním jednáním – tím, že vědomě vystupujeme ze své komfortní zóny, učíme se zvládat zátěž a získáváme zkušenost, že mnohé dokážeme zvládnout.

Níže uvádím několik ověřených způsobů, jak ji cíleně rozvíjet a posilovat:

1. Tělesná zdatnost a bojové sporty (aktivní trénink)

Fyzická aktivita je jedním z nejúčinnějších nástrojů pro posílení psychiky. Pravidelný trénink – například v Fyzická aktivita je jedním z nejúčinnějších nástrojů pro posílení psychické odolnosti.
Pravidelný trénink – například v bojových uměních, jako je Brazilian Jiu-Jitsu (BJJ) nebo MMA – představuje řízenou zátěž, při níž se člověk učí zvládat tlak, bolest i frustraci.
Postupně se zvyšuje tolerance vůči stresu, roste sebekontrola i schopnost reagovat klidně pod tlakem.

Trenér Marek sděluje z praxe: „Při tréninku plně kontaktních bojových sportů, jako je například výše zmiňované BJJ, se totiž člověk dostává do stresových situací, ve kterých je pod tlakem soupeře, je vystaven zranění (páka na končetiny, škrcení atd.) a musí se naučit ovládat svou mysl i tělo, aby tuto situaci vyřešil.

To se postupně začne promítat i do běžného života a lidé si pak často uvědomí, že osobní, nebo pracovní stres vlastně není tak neřešitelný a dá se zvládnout jednodušeji, než když se vás stokilový soupeř snaží uškrtit, nebo vám zlomit ruku.“

Tento typ fyzického tréninku učí mozek reagovat adaptivně – místo paniky nastupuje soustředění a vědomá práce s tělem i myslí.

2. Mentální a kognitivní trénink

Do této oblasti patří různé formy sebekoučinku a práce s myšlenkami.
Pomáhá například:

• rozpoznávat negativní automatické myšlenky a měnit je na realističtější,
• využívat řízenou představivost (imaginaci) k nácviku náročných situací,
• nebo posilovat se pomocí self-talku – vnitřního rozhovoru, který reguluje emoce a podporuje motivaci.

Tyto techniky zlepšují sebedůvěru a snižují nadměrnou úzkost, protože mozek se „předtrénovává“ na situace, které by jinak vnímal jako ohrožující.

3. Psychoterapie a sebepoznání

Psychoterapie je účinný nástroj pro hlubší porozumění sobě a přijetí vlastní osobnosti.
Pomáhá rozpoznat opakující se vzorce chování, emoce i limity.
Sebepoznání zvyšuje schopnost včas zaznamenat varovné signály přetížení a pojmenovat své skutečné potřeby.
Terapeut může být průvodcem při hledání individuálně vhodných strategií odolnosti – protože to, co funguje jednomu, nemusí fungovat druhému.

4. Životní návyky a práce s emocemi

Základem duševní odolnosti jsou i zdánlivě obyčejné věci – spánek, pohyb, dech, výživa a rovnováha mezi aktivitou a odpočinkem.

• Dechová cvičení (např. brániční dýchání, technika 4–7–8) pomáhají snižovat stres a aktivovat parasympatický nervový systém.
• Důležité je dovolit si emoce prožít a ventilovat – svěřit se, poplakat si, uvolnit napětí.
• A také dopřát si čas o samotě – pro zklidnění, reflexi a regeneraci energie

5. Mindfulness a meditace

Techniky všímavosti (mindfulness) a meditace jsou přínosné pro zklidnění mysli, rozvoj seberegulace a lepší koncentraci.
Je však dobré vědět, že u některých citlivějších lidí mohou zpočátku vyvolat silnější vlnu emocí či pocit zahlcení.

A stejně jako sval, i psychickou sílu posilujeme tím, že ji používáme a trénujeme – vědomě, tak akorát, s respektem k sobě.

Existují znaky, které napoví, že člověk je náchylný k psychickému zlomu, ještě než k němu dojde?

Když se člověk dlouhodobě přetěžuje, tělo i psychika vysílají varovné signály. Zpočátku bývají nenápadné – únava, podrážděnost či pokles energie a máme tendenci je bagatelizovat.
Pokud je však ignorujeme, mohou postupně přerůst v závažnější potíže:

1. Psychické projevy – Úzkost, napětí, výkyvy nálad signalizují, že psychika ztrácí rovnováhu.
2. Somatické projevy – Poruchy spánku, častější nemocnost, bolesti či napětí v těle ukazují, že se stres promítá do fyzické roviny.
3. Kognitivní a výkonnostní projevy – Zhoršená koncentrace, zapomínání a pocit zahlcení naznačují, že mozek už nezvládá přetížení.
4. Sociální a změny v chování – Stažení do izolace, podrážděnost či únik k alkoholu, jídlu nebo technologiím bývají pokusem, jak napětí zvládnout.

Signálem k zastavení je, když člověk dlouhodobě funguje „jako stroj“, nevnímá radost a smysluplnost v životě. Varovné signály se nikdy neobjevují přes noc, jen prvotní signály často ignorujeme. Včasná pauza, spánek, fyzická aktivita, rozhovor s odborníkem nebo blízkým člověkem mohou pomoci předejít nepříjemným následkům.

Jak reaguje psychicky odolný člověk na selhání, ztrátu nebo zklamání?

Psychicky odolní lidé dokáží i nepříznivé události „ustát“ tak, že se z nich poučí a někdy díky nim dokonce posílí. Jejich reakce se vyznačuje schopností obnovit rovnováhu, přijmout emoce a proměnit ztrátu v osobní růst:

1. Rychlé obnovení rovnováhy
   Odolný člověk se po selhání nebo zklamání dokáže poměrně rychle vrátit do běžného fungování.
   Neznamená to, že necítí bolest, ale že se v ní nezasekne.
   Poučení z neúspěchu
   Selhání nebo prohra pro něj nepředstavují konec, ale informaci.
   Ptá se: „Co mi tahle situace ukázala? Co můžu příště udělat jinak?“
   Neúspěch se tak stává přirozenou součástí života, učení a růstu, nikoli ohrožením vlastní integrity a sebevědomí.
2. Zpracování emocí
   Součástí skutečné odolnosti je i schopnost prožít smutek, zklamání či frustraci. Odolný člověk si dovolí cítit, třeba si i poplakat, emoce neskrývá, neignoruje. Tím zabraňuje tomu, aby se z bolestné zkušenosti stalo trauma s dlouhodobými následky.
3. Zaměření na to, co lze ovlivnit
   Psychicky odolní lidé neplýtvají energií na věci, které změnit nemohou. Soustředí se na to, co mohou ovlivnit, a hledají způsob, jak i v náročné situaci najít něco smysluplného.
   Tento aktivní přístup je jedním z hlavních rozdílů mezi odolností a bezmocí.

Každý neúspěch či selhání může být začátkem nové rovnováhy, pokud mu porozumíme a vezmeme si z něj novou vědomost.

Kdy se snaha být „odolný za každou cenu“ stává naopak rizikem pro duševní zdraví?

Zdravá odolnost je o rovnováze mezi silou a citlivostí. Když se z odolnosti stane povinnost „vydržet všechno“, hrozí riziko vnitřního kolapsu. Nač si dát pozor:

1. Vyhýbavé strategie místo řešení
   Když člověk dlouhodobě spoléhá jen na vyhýbání se (říká si „to bude dobré, neřeš to“), stres sice na chvíli ustoupí, ale problém se neřeší, pouze odkládá.
   Napětí se hromadí, zvyšuje únava i podrážděnost a časem se dostaví pocit bezmoci.
   Taková „odolnost“ není adaptací, ale útěkem od reality.
2. Ztráta kontaktu se sebou
   Když odolnost chápeme jako nutnost být pořád silní, tvrdí a bez emocí, dochází k vnitřnímu odcizení.
   Člověk potlačuje pocity, funguje jen silou vůle a pomalu ztrácí kontakt se sebou samým.
   Zvenčí vypadá, že vše zvládá, ale uvnitř se vyčerpává a vyprazdňuje.
   Dlouhodobě to může vést k syndromu vyhoření, somatickým potížím nebo depresivním stavům.
3. Riziko pro vysoce citlivé osoby (HSP)
   U citlivějších jedinců je tlak na „odolnost“ obzvlášť nebezpečný. Pokud popírají své silné emoční prožívání a snaží se „fungovat jako ostatní“, dostávají se do vnitřního konfliktu.
   To vede ke zvýšenému stresu, studu či pocitům selhání a odolnost, místo aby rostla, se hroutí.
   Pro citlivé lidi je proto zásadní najít svou vlastní formu síly – takovou, která respektuje jejich přirozenost a využívá jejich silné stránky.

Jakou roli hraje v odolnosti naše vnitřní víra, smysl života nebo životní filozofie?

Dnešní psychologie bere spirituální – duchovní rozměr člověka velmi vážně. Člověk není jen tělo a mysl – je zároveň bytostí společenskou a duchovní. Proto v psychologii mluvíme o bio-psycho-socio-spirituálním rozměru každého člověka. Poslední složka představuje hlubší rovinu smyslu života, jeho přesahu a vnitřní víry. A právě tato spirituální dimenze tvoří důležitý pilíř psychické odolnosti.

1. Vnitřní víra jako ochranný faktor
   V těžkých chvílích velmi pomáhá, když člověk věří, že jeho život má smysl a směřování.
   Taková vnitřní víra, ať už v Boha, v lidskost, v lásku nebo v život sám, působí jako psychologický ochranný faktor.
   Zmenšuje pocit bezmoci, zmírňuje dopad traumatu a dává zkušenostem rámec, který přesahuje okamžitý pocit ztráty či bolesti.
2. Hledání smyslu (meaning-focused coping)
   Tato strategie se uplatňuje tehdy, když situaci nemůžeme změnit, ale můžeme změnit, jak ji chápeme.
   Opíráme se o své hodnoty, přesvědčení a snažíme se najít hlubší smysl i v těžké zkušenosti.
   Tím v sobě často probouzíme pozitivní emoce (vděčnost, pokoru, naději) a získáváme sílu vydržet.
3. Duchovní růst po traumatu
   Po prožití těžkého traumatu může dojít i k proměně duchovního života.
   Člověk může posílit víru – ať už náboženskou, víru v sebe, v dobro, v život – a často se promění i žebříček hodnot.
   Ztráta může paradoxně otevřít prostor pro vděčnost a nový pohled na to, co je skutečně důležité.
4. Smíření se s konečností
   Zvláštním druhem odolnosti je schopnost přijmout konečnost života.
   Vědomí, že jsme součástí něčeho většího (přírody, komunity, univerza či duchovního řádu) přináší vnitřní klid a sílu čelit i těm nejtěžším situacím.
   Smíření s tím, že vše má svůj čas, může paradoxně vést k hlubšímu prožitku života „tady a teď“.

Trenér Marek Mucha k tématu psychické odolnosti dodává

„Jako trenér BJJ dětí i dospělých jsem za posledních několik let svého působení zažil mnoho příběhů, kdy trénink bojových sportů a vystupování z vlastní komfortní zóny lidem zvedlo sebevědomí, uvědomění vlastní zranitelnosti a zvýšilo jak fyzickou, tak i psychickou odolnost.

Principy boje v rámci BJJ jsou totiž založeny na kontrole soupeře, zabránění soupeři, aby nám mohl efektivně ublížit a zároveň donucení soupeře ke vzdání se pomocí tlaku, pák a škrcení. Abychom takové kontroly mohli dosáhnout, musíme být doslova tělo na tělo, což pro mnoho lidí představuje ohromné vystoupení z komfortní zóny ve světě, kdy se od sebe lidé spíše oddalují a fyzickému kontaktu se mnozí z nich vyhýbají.

Při samotném nácviku techniky a sparingu se pak dostáváme do situací, které nás donutí zapomenout na každodenní starosti a musíme se soustředit pouze na vyřešení problému, kterým v tu chvíli může být například hrozící uškrcení soupeřem. Díky této opakované zkušenosti se pak umíme v reálném životě lépe soustředit na pravou podstatu problému a umíme tak lépe najít efektivní cestu k vyřešení stresové situace.

Nedílnou součástí tréninku je potom ověřování si svých znalostí v zápasovém prostředí. Na turnajích jsme kromě již výše zmiňovaných faktorů vystaveni navíc ještě adrenalinu, strachu ze selhání před svými spolubojovníky a rodinou a učíme se přijímat výhru, ale i porážku.

Tyto tři aspekty jsou z mé vlastní zkušenosti trenéra a závodníka v BJJ hlavní příčinou zvyšování psychické odolnosti díky tréninku bojových sportů, a to konkrétně Brazilského Jiu-Jitsu.

Mám za sebou cca 60 zápasů na BJJ turnajích a z toho jsem zvítězil ve čtyřech z nich. Pokud existuje něco, co mě BJJ naučilo, tak nevzdávat se, bojovat a snažit se jít příkladem.“

Marek Mucha, 40 let, posledních 7 let trénuje děti a dospělé v Draculino (Frýdek – Místek a Havířov), Havířovskou pobočku vede s kolegou Romanem Waloszkem.

Seznam zdrojů (studií a metodických nástrojů), které byly použity pro zodpovězení mimo zkušenosti z praxe