Na první pohled by se mohlo zdát, že se máme lépe než kdykoli dřív. Máme práci, střechu nad hlavou, často i vztah a základní jistoty. Přesto stále více lidí říká, že se necítí šťastně. „Mám vlastně všechno, ale nejsem spokojený.“

Přečtěte si celý článek, který vyšel ve Flowee 15. 3. 2026 zde.

Odborná rešerše jako podklad pro článek viz níže (pod článkem).

Moderní člověk má často víc jistot než kdykoli dřív. Přesto se stále častěji objevuje pocit, že život není takový, jaký by měl být. Psychologie vysvětluje, proč může nespokojenost vznikat i tehdy, když objektivně nic zásadního nechybí.

Odkud se bere ten zvláštní pocit, že člověk žije „špatný život“, i když objektivně nic zásadního nechybí? Podle psycholožky a psychoterapeutky Sylvie Navarové se za tímto vnitřním napětím skrývá směs psychologických a sociálních vlivů. Mnohdy jde o způsob, jakým jsme byli vychováni, jak sami sebe hodnotíme a také o tlak společnosti, která neustále posouvá laťku toho, co má být považováno za úspěšný život.

Když je problém v našem vnitřním nastavení

Pocit nespokojenosti někdy nevzniká z toho, co člověk skutečně prožívá, ale z toho, jak svůj život interpretuje.

„Naše vnímání světa je vždy subjektivní a mnohem více než logikou je ovlivněno emocemi,“ vysvětluje Sylvie Navarová. Podle ní hrají velkou roli takzvaná vnitřní schémata, která si lidé odnášejí z dětství.

Pokud dítě vyrůstá v prostředí, kde je oceňován pouze výkon nebo kde láska působí podmíněně, může si postupně vytvořit pocit, že nikdy není dost dobré. „Pak se pozornost přirozeně zaměřuje na chyby a nedostatky. I dobré životní podmínky se mohou jevit jako nedostatečné,“ říká psychoterapeutka.

Podobný efekt může mít i situace, kdy rodiče sami řeší vlastní problémy a dítěti nevěnují dostatek pozornosti. Dítě se pak snaží zaujmout různými způsoby – perfekcionismem, vzpourou nebo extrémním chováním, ale opakovaně naráží na nezájem rodičů. Z toho vzniká hlubší přesvědčení, že jeho život není dost hodnotný.

Člověk porovnává svou běžnou každodennost s cizími highlighty.

Další důležitý faktor popisuje takzvaná teorie sebediskrepance. Ta říká, že čím větší je rozdíl mezi tím, kým člověk skutečně je, a tím, kým by podle svých představ měl být, tím větší napětí a nespokojenost prožívá.

„Proto v psychoterapii nepracujeme s ideály, které jsou ze své podstaty nedosažitelné,“ říká Navarová. „Pracujeme spíše s optimálním stavem, který je reálně dosažitelný.“

Podle ní navíc pocit spokojenosti často nevzniká z materiálních úspěchů, ale z mezilidských vztahů. Pokud se člověk soustředí pouze na kariéru a budování zázemí, ale zanedbává vztahy, může se dostavit pocit prázdnoty i navzdory materiálnímu zabezpečení.

„V praxi se poměrně často setkávám s lidmi, kteří mají objektivně stabilní život, a přesto prožívají silný pocit prázdnoty nebo nespokojenosti. Velkou roli v tom hrají naučené vzorce myšlení a také neustálé srovnávání se s ideály, které ve skutečnosti ani nejsou dosažitelné.“

Společnost, která chce víc než „jen normální život“

Druhým silným faktorem jsou společenské tlaky. Moderní společnost totiž vytváří prostředí, kde se průměrnost téměř stává synonymem selhání. Podle Sylvie Navarové je dnes běžné, že lidé neustále srovnávají svůj život s ostatními. „Pokud je člověk součástí skupiny, která považuje standardní život za málo, začne selektivně vnímat pouze to, co mu chybí,“ říká.

Psychologie tento jev označuje jako sociální srovnávání. Lidé mají přirozenou tendenci hodnotit vlastní život podle toho, jak se mají ostatní. Problém nastává ve chvíli, kdy se standardy neustále posouvají výš.

„Společnost dnes vyzdvihuje nadprůměrnost a podporuje postoj, v němž je běžný život vnímán jako nedostatečný,“ vysvětluje psychoterapeutka.

Do hry navíc vstupuje ještě jeden faktor. Mnoho lidí dnes žije spíše podle očekávání okolí než podle vlastních hodnot. „Pokud člověk nejedná v souladu s tím, co skutečně cítí a myslí, ale jen naplňuje roli, aby vypadal dobře před ostatními, ztrácí pocit autenticity.“

Sociální sítě jako zesilovač nespokojenosti

Významnou roli v pocitu životní nedostatečnosti dnes podle odborníků hrají také sociální sítě.

„Vytvářejí prostředí pro neustálé srovnávání se se zkreslenou realitou ostatních,“ říká psychoterapeutka Sylvie Navarová. Lidé jsou na internetu vystaveni životům influencerů a celebrit, které často působí dokonale.

Jenže jde pouze o pečlivě vybraný výřez reality. „Uživatelé obvykle sdílejí jen ty nejhezčí momenty. Velká část obsahu je navíc aranžovaná nebo upravená pomocí filtrů,“ upozorňuje.

Výsledkem je paradox. Člověk porovnává svou běžnou každodennost s cizími highlighty.

„Sociální sítě vytvářejí iluzi, že být průměrný není normální,“ říká Navarová. „I když má člověk ve skutečnosti vše v pořádku, začne svou vlastní spokojenost vnímat jako nedostatečnou.“

Roli hraje také další mechanismus: potřeba vnějšího potvrzení. V digitálním prostředí se úspěch často měří počtem lajků a komentářů. Pokud se taková zpětná vazba nedostaví, může to u člověka vyvolat pochybnosti o vlastní hodnotě.

Podle Navarové navíc není náhoda, že digitální prostředí neustálé srovnávání podporuje. „Sociální sítě fungují na ekonomice pozornosti. Čím déle na nich lidé zůstávají, tím větší hodnotu mají pro jejich provozovatele i zadavatele reklamy. Obsah proto často pracuje s idealizovanými obrazy úspěchu, krásy nebo životního stylu, které přirozeně vyvolávají pocit, že bychom měli něco změnit nebo si něco pořídit.“

Proč se zdá, že ostatní mají lepší život

Pocit, že se ostatní mají lépe, není podle psychologů novinkou moderní doby. Existuje dokonce staré přísloví, že sousedova tráva je vždy zelenější.

Rozdíl je v tom, že dnes máme srovnání neustále na dosah ruky.

„Dříve jsme se porovnávali s lidmi ve svém okolí, v práci, ve škole nebo v sousedství,“ říká Navarová. „Dnes stačí vzít do ruky telefon a během několika minut se srovnáváme s lidmi z celého světa.“

O vlastním životě víme všechno, včetně chyb, neúspěchů a rutiny. Z životů ostatních k nám většinou doléhají jen ty nejhezčí okamžiky.

„Tento informační nepoměr pak vede k tomu, že cizí životy působí bezproblémovější a dokonalejší,“ vysvětluje psychoterapeutka.

Když pocit nespokojenosti přeroste v problém

Určitá míra nespokojenosti je přirozenou součástí života. Existují ale situace, kdy může signalizovat hlubší problém.

Varovným signálem může být například chronický pocit, že člověk nikdy není dost dobrý, nebo časté destruktivní srovnávání s ostatními.

„Pokud se objevují intenzivní pocity méněcennosti, závisti nebo dlouhodobé pochybnosti o vlastní hodnotě, je dobré zpozornět,“ říká Navarová.

Potíže se objevují i tehdy, když nespokojenost vede k sebedestruktivnímu chování, například k poruchám příjmu potravy, závislosti na sociálních sítích nebo k tomu, že člověk začne svůj život před ostatními neustále přikrášlovat.

Jak z toho ven

Dobrá zpráva je, že mnoho těchto vzorců je naučených a lze je postupně měnit.

„Je užitečné začít si všímat, podle jakých měřítek vlastně svůj život hodnotíme a odkud tato měřítka pocházejí,“ říká Navarová. Obvykle totiž zjistíme, že jsme je převzali z médií, sociálních sítí nebo očekávání okolí.

Důležitým krokem může být také omezení toxického srovnávání a kritičtější přístup k mediálnímu obsahu.

„Pokud si uvědomíme, že sociální sítě často konstruují snový svět tužeb a nereálných standardů, jejich vliv na naše sebehodnocení se výrazně snižuje,“ vysvětluje.

Navarová dodává, že pomůže i přehodnocení životních cílů. Místo vnějších symbolů úspěchu se vyplatí více zaměřit na vztahy, osobní rozvoj a hodnoty, které dávají životu skutečný smysl.

Zkušenosti z paliativní péče ukazují, že lidé na konci života nejčastěji nelitují nedostatku úspěchu nebo majetku.

„Spíše litují toho, že nežili více podle sebe a nevěnovali dost času lidem a věcem, které pro ně měly skutečný význam,“ uzavírá.

 

Rešerše – Špatný život

Proč dnes tolik lidí říká, že mají vlastně všechno v pořádku – práci, vztah, zázemí – a přesto mají pocit, že žijí špatný život?

Pocit nespokojenosti v životě, který se navenek zdá být „v pořádku“, může pramenit jednak z psychologických a dále i sociálních faktorů.

Psychologické faktury:

Naše vnímání světa je subjektivní a je ovlivněno více emocemi než logikou. To, jak vnímáme svůj vlastní život, závisí na našich vnitřních schématech získaných výchovou (odkoukaných od rodičů, jak uvádí např. Martin Sellingman). Pokud je naše vnitřní nastavení negativní („sklenici vidíme vždy poloprázdnou“), vnímání reality skrze tuto optiku vede k interpretaci i dobrých životních podmínek jako neuspokojivých.

Člověk má tendenci zaměřovat pozornost jednostranně. Pokud je vychováván v rodině, kde nebyl bezpodmínečně přijat, vše si musel zasloužit, oceňoval se pouze výkon a ten byl vždy hodnocen, že to „mohlo být lepší“, pak se rozvine zaměření pozornosti na nedostatky a chyby. Obdobný vliv má také výchova – „nevýchova“, kdy rodiče mají potíže sami se sebou a na dítě nemají kapacitu. To se pak snaží všemožně získat pozornost rodičů (nosí samé jedničky, snaží se, je perfektní, začne rebelovat, zneužívat drogy a další obdobné scénáře), ale opakovaně se mu dostává nezájmu. Vybuduje si tak přesvědčení, že není dost a celý jeho život není hoden zájmu a pozornosti.

Teorie sebediskrepance vysvětluje, že pokud je rozdíl mezi tím, kým člověk je (reálné Já), a představou o tom, kým by chtěl být (ideální Já), příliš velký, vede to k nespokojenosti a negativnímu prožívání. Proto v psychoterapii nepracujeme s Ideály, které se z principu slova nedají dosáhnout, a tudíž u některých lidí mohou vyvolat negativní vnitřní tlak a napětí. Pracujeme s optimálním stavem, kterého je možné a reálné dosáhnout.

Pocit štěstí nevzniká z hromadění majetku, moci či slávy, ale rozvíjí se především ve vztazích k lidem, které máme rádi a vážíme si jich. Pokud se člověk soustředí na budování vnějšího zázemí a kariéry, ale zanedbává mezilidské vztahy, může se dostavit pocit prázdnoty navzdory materiálnímu bohatství.

Sociální faktory:

Pokud je jedinec součástí skupiny, která považuje standardní za „málo“, člověk začne selektivně vnímat pouze to, co mu k oné domnělé dokonalosti chybí, místo aby oceňoval to, co již má.

Obecně ve společnosti a médiích je společensky podmínění tlak na „nadprůměrnost“. Podle teorie sociálního srovnávání mají lidé neustálou tendenci srovnávat se s ostatními. Společnost je nastavena tak, že adoruje nadprůměrnost a podporuje postoj, kde průměrnost (tedy mít „vše v pořádku“) je vnímána jako nedostatečná, což vede k frustraci z absence „dokonalosti“.

Pocit špatného života může pramenit i z toho, že jedinec nežije autenticky, ale pouze naplňuje očekávání ostatních (tzv. řízení dojmu). Pokud člověk nejedná v souladu s tím, co skutečně cítí a myslí, ale pouze hraje roli, aby ve skupině vypadal dobře, ztrácí se pocit opravdovosti a spokojenosti.

 

V souhrnu lze říci, že zatímco navenek může mít člověk vše zajištěno, jeho vnitřní svět a osobní význam, který událostem přisuzuje, může být v konfliktu se společenským tlakem na neustálý růst a výjimečnost.

 

Setkáváte se ve své praxi s klienty, kteří mají objektivně stabilní život, ale přesto prožívají silný pocit nespokojenosti nebo prázdnoty?

Ano. V praxi se poměrně často setkávám s klienty, kteří mají objektivně stabilní život, a přesto prožívají silný pocit nespokojenosti nebo prázdnoty.

V terapii pak řešíme jak psychologicky podmíněné faktory pramenící z výchovných vzorů a jejich přístupu k životu – například pesimistické a negativní postoje k sobě, druhým nebo k životu jako takovému – tak i negativní dopady srovnávání se s druhými a s ideály, které ve skutečnosti často ani nejsou dosažitelné.

Dobrá zpráva je, že naučené vzorce myšlení a chování lze postupně měnit. Je to ale náročná práce se sebou.

Tendence ke srovnávání se s „naleštěnou“ realitou sociálních sítí pak v psychoterapii často vede k práci na sebe-důvěře, sebe-vědomí, rozvíjení sebe-lásky a sebe-hodnoty. To vše skrze hlubší sebe-poznání a sebe-přijetí takový nebo taková, jaký člověk je – s uvědoměním, že se může dále rozvíjet způsobem, který je v souladu s jeho vlastním životem a hodnotami.

Velmi obdivuji klienty, kteří se na tuto psychoterapeutickou cestu ve prospěch sebe sama vydají.

Jak velkou roli v tomto pocitu podle vás hrají sociální sítě a neustálé srovnávání se s životy ostatních?

Podle posledních výzkumů hrají sociální sítě a mechanismus sociálního srovnávání zásadní roli v pocitech životní nespokojenosti, protože vytvářejí prostředí pro neustálé posuzování sebe sama a svého života se zkreslenou a vylepšenou realitou ostatních.

Lidé mají přirozenou tendenci srovnávat se s těmi, které vnímají jako kompetentnější a úspěšnější. Na sociálních sítích jsou uživatelé vystaveni životům influencerů a celebrit. Toto srovnávání s nereálnými standardy (např. v oblasti vzhledu, úspěchu či majetku) vede k frustraci, závisti a pocitům méněcennosti.

Uživatelé na sítě obvykle nahrávají pouze zlomek svého života – ty nejhezčí a nejúspěšnější momenty. Velká část obsahu je navíc naaranžovaná nebo digitálně upravená pomocí filtrů. Divák si však často neuvědomuje, že sleduje pouze vybranou a upravenou sebeprezentaci, a svou vlastní, neupravenou každodennost pak v porovnání s tímto ideálem interpretuje jako nedostatečnou. Sociální sítě ukazují Ideály, které neustále posouvají k nedosažitelným hranicím.

Velkým tématem je závislost na vnější validaci. Úspěch je v digitálním prostředí měřen kvantitativně skrze „lajky“ a komentáře, které slouží jako indikátor společenského uznání. Nedostatek této pozitivní zpětné vazby může u jedince vyvolat pochybnosti o sobě samém a pocit, že se okolí nelíbí.

Na rozdíl od reálného života funguje srovnávání na sítích nepřetržitě (24 / 7) a bez nutnosti osobního kontaktu. To znamená, že člověk se může cítit „horší“ než ostatní, i když je v bezpečí domova, pouze tím, že sleduje příspěvky druhých.

 

V souhrnu lze říci, že sociální sítě vytvářejí iluzi, že „být průměrný není normální“. I když má člověk v realitě vše v pořádku, neustálá konfrontace s digitálními obrazy „dokonalých“ životů ostatních způsobuje, že svou vlastní spokojenost reinterpretuje jako nedostatečnou.

Může neustálé sledování „dokonalých životů“ na internetu postupně deformovat naše očekávání od vlastního života?

Ano, neustálé sledování idealizovaných obrazů na internetu a sociálních sítích může výrazně deformovat naše očekávání od vlastního života, a to především skrze mechanismus sociálního srovnávání směrem nahoru (upward social comparison).

Zde jsou klíčové způsoby, jakými tento proces ovlivňuje naše vnímání a očekávání:

Velmi nebezpečná je deformace tělesného sebepojetí! Zejména v oblasti vzhledu média a sociální sítě komunikují ideál štíhlosti a atraktivity jako ukazatel úspěchu a štěstí. Srovnávání se s těmito (často nereálnými) standardy u influencerů vede ke snižování sebevědomí a touze po neustálých změnách vlastního těla. Mladší generace, které ještě nemají pevně ukotveno své Já (sebepojetí identity – to, kým jsou a že je to tak v pořádku) jsou k tomuto tlaku nejnáchylnější. To může vést k poruchám příjmu potravy (anorexie, bulimie), sebepoškozování i suicidálním myšlenkám, či závislosti na plastických operacích – podle údajů Mezinárodní společnosti estetické plastické chirurgie (ISAPS) vzrostl celkový počet zákroků (chirurgických i neinvazivních) za poslední 4 roky (2020–2024) o více než 40 %.

V souhrnu zdroje potvrzují, že zatímco sociální srovnávání je lidskou přirozeností, digitální prostředí mu dává nepřetržitý a globální rozměr, který může vést ke změně vnímání spokojeného života jako života neúspěšného jen proto, že neodpovídá „vyleštěné“ online realitě.

Proč máme tendenci vidět životy druhých jako lepší a naplněnější než ten vlastní?

Přísloví „sousedova tráva je vždy zelenější“ připomíná, že srovnávání není fenoménem pouze sociálních sítí. Tendence porovnávat svůj život s druhými je součástí lidského bytí od nepaměti. Sociální sítě ji však výrazně zesilují, protože pracují s idealizovanými obrazy reality dostupnými prakticky 24 hodin denně.

Dříve jsme pro srovnání museli vyrazit z domu do společnosti a porovnávat se s reálnými lidmi ve svém okolí – na vesnici, ve třídě nebo v práci. Dnes stačí vzít v posteli do ruky mobil a během pár sekund se srovnáváme s lidmi z celého světa. Navíc s lidmi, kteří to, co prezentují, pečlivě filtrují a upravují tak, aby to vypadalo co nejlépe.

Mechanismus sociálního srovnávání směrem nahoru: Lidé mají biologicky podmíněnou potřebu hodnotit své vlastní kvality a schopnosti prostřednictvím srovnávání se s ostatními. Pokud se srovnáváme s lidmi, které vnímáme jako úspěšnější, kompetentnější nebo šťastnější (upward social comparison), vede to k pocitu vlastní nedostatečnosti a klesající spokojenosti se životem. Tato strategie sice může působit motivačně, ale typicky ústí v negativní hodnocení sebe sama a pocity závisti.

Zatímco u vlastního života známe všechny detaily včetně chyb, neúspěchů a rutiny, u ostatních (zejména v online prostředí) vnímáme pouze jejich „highlighty“ (nejlepší momenty). Tento informační nepoměr způsobuje, že cizí životy interpretujeme jako bezproblémové a dokonalejší.

V souhrnu lze říci, že pocit, že se ostatní mají lépe, není odrazem objektivní pravdy, ale důsledkem selektivního sdílení úspěchů u druhých a naší vlastní tendence srovnávat svou „zákulisní“ realitu s jejich „jevištní“ prezentací.

Je možné, že jsme si jako společnost nastavili příliš vysoké nároky na to, jak má šťastný život vypadat?

Ano, výzkumy naznačují, že jako společnost jsme si skutečně vytvořili prostředí s velmi vysokými, často až nereálnými nároky na to, co znamená vést „šťastný“ nebo „úspěšný“ život. Průměrnost je vnímána jako selhání.

Teorie sociálního srovnávání (SCT) vysvětluje, že lidé mají tendenci se považovat za nadprůměrné a neustále upravují své postoje tak, aby byli „o něco málo lepší než průměr skupiny“ (jev zvaný one-upmanship). Tím se vnímaný standard neustále posouvá výše.

Média (zejména ta masová) jsou považována za nejagresivnější šiřitele ideálů, které konstruují snový svět tužeb a vysokých standardů. Například západní společnost prezentuje určité fyzické atributy (štíhlost, atraktivitu) jako přímé ukazatele úspěchu a štěstí. Tyto standardy jsou v médiích prezentovány jako normální a běžně dosažitelné skrze silnou vůli, ačkoliv realitě průměrného jedince často neodpovídají. Mnoho lidí tak interpretuje svůj standardní a funkční život jako nedostatečný, protože neodpovídá uměle vytvořenému obrazu dokonalosti.

Setkáváte se s tím, že lidé prožívají pocit selhání, i když objektivně nic zásadního neudělali špatně?

Ano, poměrně často. Příčinou bývá právě výše popsané srovnávání se s nereálnými vzory na sociálních sítích. Lidé pak mají pocit, že zaostávají, že něco dělají špatně nebo že by měli žít jinak – přestože jejich život je ve skutečnosti zcela běžný a funkční.

Je také dobré si položit otázku: Komu toto nastavení vlastně slouží? Sociální sítě jsou postavené na ekonomice pozornosti – jsou to především marketingové nástroje. Čím déle na nich lidé zůstávají, tím větší hodnotu mají pro provozovatele i zadavatele reklamy.

Obsah proto často pracuje s idealizovanými obrazy úspěchu, krásy nebo životního stylu, které přirozeně vyvolávají srovnávání, pocit nedostatečnosti a následně i potřebu něco změnit nebo si něco pořídit – koupit produkt, podstoupit estetický zákrok, začít užívat „zaručené“ prostředky na psychickou pohodu nebo absolvovat rituál či program, který má údajně rychle až zázrakem změní život.

V psychoterapii se proto často vracíme k otázce vlastních hodnot a k tomu, podle čeho vlastně člověk hodnotí svůj život – zda podle vlastních kritérií, nebo podle obrazů, které vytváří digitální prostředí.

Jak poznat rozdíl mezi běžnou životní nespokojeností a hlubším vnitřním problémem, který si zaslouží pozornost?

Rozpoznat hranici mezi běžnou nespokojeností, která k životu patří, a hlubším problémem vyžadujícím odbornou péči, lze skrze sledování intenzity vnitřních konfliktů, dopadů na psychické zdraví a změn ve fungování člověka (uzavírání se do sebe, nepečování o sebe apod.).

Zpozorněte, pokud u sebe nebo u blízkých zaregistrujete:

1. Propast mezi „reálným“ a „ideálním“ Já – tedy chronická diskrepance mezi tím, kým člověk je (reálné Já), a jeho představou o tom, kým by měl být (ideální Já). Pokud je tento rozdíl vede to k dlouhodobým pocitům viny, méněcennosti a neschopnosti, které již nelze považovat za běžnou špatnou náladu.
2. Destruktivní emoce – zatímco občasné srovnání s úspěšnějším kolegou může být motivující, hlubší problém signalizuje vysoká frekvence sociálního srovnávání doprovázená destruktivními emocemi. Mezi varovné signály patří:

• Intenzivní závist a opovržení, které vedou k sociální izolaci nebo necitlivosti k potřebám druhých.
• Pocit, že výsledky srovnání člověka úplně „rozhodí“ a mají fatální vliv na jeho sociální realitu.
• Tendence neustále lhát či přikrášlovat realitu, aby si člověk v očích ostatních i svých zachoval aspoň zdání „nadprůměrnosti“.

3. Fyzické projevy a poruchy příjmu potravy – pokud nespokojenost s vlastním životem (zejména s tělesným vzhledem) vede k akutním poruchám příjmu potravy, jako je anorexie, bulimie či neustálé držení drastických diet, jedná se o závažný problém. Tato „normativní nespokojenost“ s váhou u žen často přerůstá v hluboký vnitřní pocit ošklivosti, který přímo ohrožuje fyzické zdraví.
4. Příznaky závislosti – pokud nespokojenost vede k nadměrnému úniku do virtuálního světa (např. na Instagram), může se rozvinout závislost, která má své jasné symptomy:

• Abstinenční příznaky při omezení času online.
• Narušení rodinných vztahů, spánku nebo pracovních povinností.
• Pocit, že bez vnější validace („lajků“) člověk nemá žádnou hodnotu.

V souhrnu lze říci, že zatímco běžná nespokojenost je přechodná, hlubší problém se projevuje jako dlouhodobý stav, který negativně ovlivňuje sebeúctu, schopnost radovat se z reality a vede k sebedestruktivnímu chování.

Co může člověk udělat ve chvíli, kdy má pocit, že jeho život není dost dobrý, i když se mu vlastně nic zásadního neděje?

Pokud má člověk pocit, že jeho život není dost dobrý, přestože k tomu nemá zjevný vnější důvod, řešení obvykle nespočívá ve změně vnějších okolností a druhých lidí, ale spíše v přenastavení vnitřních psychických procesů a postojů. Zejména v oblasti sociálního srovnávání a vnímání sebe sama.

Užitečné je začít si více všímat toho, podle jakých měřítek vlastně svůj život hodnotíme a odkud tato měřítka pocházejí. Jaké cíle si stanovuji a na základě čeho? Často zjistíme, že jsou převzaté z okolí, médií nebo sociálních sítí a s našimi skutečnými hodnotami nemusí být v souladu.

Pro hlubší a dlouhodobě udržitelnou změnu bývá nejvhodnější cestou psychoterapeutická spolupráce, která umožňuje těmto vzorcům porozumět a postupně je proměňovat.

Co by podle vás pomohlo, aby lidé přestali tolik hodnotit svůj život podle měřítek, která k nim přicházejí zvenčí?

Zjednodušeně by se mi chtělo říci – více věřit sám sobě, ale neexistuje jediné jednoduché řešení. Je to kombinace vzdělávání, vědomé práce s vlastní psychikou a omezení toxických vlivů.

Jedním z nejúčinnějších nástrojů je kritické hodnocení mediálních zpráv a obsahu na sociálních sítích. Lidé by se měli učit zpochybňovat pravdivost a úplnost toho, co vidí. Ověřovat si zdroje, vyhledávat vědecky podložná fakta. Pokud si uvědomíme, že média a sociální sítě často konstruují „snový svět“ tužeb a nereálných standardů (např. v oblasti vzhledu nebo bohatství), snižuje se jejich negativní dopad na naše sebehodnocení.

Pokud je člověk sebevědomý, pak autenticky jedná – nehraje jen roli, aby naplnil očekávání ostatních. Pokud jednání, gesta a mimika odpovídají tomu, co člověk skutečně cítí a myslí, působí opravdově a posiluje svou vnitřní stabilitu. K tomu je zapotřebí stabilní sebepojetí a realistické sebehodnocení, které není závislé na neustálé vnější validaci. To jsou nejčastější témata, se kterými pracujeme v psychoterapii.

Vhodné také může být přehodnocení cílů – posun od vnějších cílů (bohatství, fyzická atraktivita, symboly úspěchu) k cílům vnitřním, které jsou spojené s přirozeným lidským uspokojením. Zatímco vnější cíle vyvolávají stresující interpersonální srovnávání a pocit nejistoty, zaměření na vztahy, osobní rozvoj a morální hodnoty vede k trvalejší spokojenosti. Připomeňme si výzkumy z oblasti paliativní péče, které dlouhodobě ukazují, že lidé na konci života nejčastěji neřeší status nebo materiální úspěch. Spíše litují toho, že nežili více podle sebe, nevěnovali více času vztahům a věcem, které pro ně měly skutečný smysl. Nelitují chyb, ale toho, co neudělali.