aneb proč klasická psychoterapie není tak sexy jako rituály slibující rychlou úzdravu a zázračné zlepšení stavu

Minulý týden jsem měla možnost natáčet studentskou reportáž o duševním zdraví. Témata, která studentka žurnalistiky otevřela, byla velmi aktuální: ayahuasca, terapie tmou, vliv přírody na psychiku a klasická psychoterapie.

Zároveň to byla témata, se kterými se setkáváme i v psychoterapeutické praxi. Pravdou je, že do psychoterapie někdy přicházejí lidé až ve chvíli, kdy intenzivní nebo experimentální zkušenosti spustí psychické potíže. Může jít například o situace, kdy užití psychoaktivní látky spustí vážnou psychickou nemoc, nebo kdy velmi silný pozitivní zážitek nastartuje proces hledání dalších a ještě intenzivnějších prožitků. Běžný život pak jeví neuspokojivě a člověk se od něj postupně vzdaluje, utrácí peníze, ničí vztahy ve jménu znovuprožití extrémního zážitku, které často nepřichází.

Lidé hledají různé cesty, jak porozumět sobě, zmírnit psychické obtíže nebo najít větší životní rovnováhu. Rituály slibující rychlou úzdravu a zázračné odstranění potíží byly, jsou a budou velmi atraktivní.

Možná si někdy myslíme, že hledání alternativních způsobů „léčení duše“ je moderní trend. Ve skutečnosti tomu tak není.

Stačí se projít po Pražském hradě – ve Zlaté uličce stojí domek, kde působila kartářka a věštkyně. Je dokonce jedním z nejhonosnějších domků v celé uličce. Lidé vždy hledali odpovědi na otázky o smyslu života, budoucnosti a vlastním osudu.

Ani psychologie a psychiatrie se těmto otázkám historicky nevyhýbaly. Například v 60. a 70. letech zkoumali Stanislav Grof a Jaroslav Kratochvíl využití LSD v psychoterapii. Výzkum psychedelik byl později na dlouhou dobu přerušen, ale v posledních letech se znovu objevuje v moderní vědecké literatuře a jedná se o psychedeliky asistované psychoterapii jako o regulérní odborné metodě v léčbě vážných psychických potíží.

Psychedeliky asistovaná psychoterapie

V posledních letech probíhá řada klinických studií, které zkoumají využití některých psychedelických látek v psychoterapii.

Nejde však o samotné užívání těchto látek. V odborné literatuře se používá termín psychedeliky asistovaná psychoterapie (PAP) – tedy přístup, ve kterém je psychedelická zkušenost součástí strukturovaného terapeutického procesu.

Ten obvykle zahrnuje:

• pečlivý screening klienta,
• několik přípravných terapeutických sezení,
• samotnou zkušenost v kontrolovaném a bezpečném prostředí,
• a následnou integraci zážitku v psychoterapii.

Současný výzkum se zaměřuje zejména na psilocybin, MDMA a ketamin. Studie publikované například v časopisech Nature Medicine nebo New England Journal of Medicine naznačují slibné výsledky u některých pacientů s depresí, posttraumatickou stresovou poruchou nebo u pacientů, u nichž běžná léčba nepřinesla dostatečný efekt.

Důležité je zdůraznit, že účinek není dán pouze samotnou látkou. Významnou roli hraje také psychoterapeutický rámec, bezpečné prostředí a následná práce se zkušeností, tedy kombinace biologických a psychologických faktorů.

V České republice se této oblasti začíná systematicky věnovat Sekce psychedeliky asistované psychoterapie Psychiatrické společnosti ČLS JEP, jejímž cílem je podporovat klinický výzkum, odbornou diskusi a tvorbu doporučených postupů pro bezpečné využití těchto metod v psychiatrii.

Současně je důležité zdůraznit, že většina těchto přístupů je stále ve fázi klinického výzkumu. Jejich širší zavádění do praxe proto vyžaduje jasné etické standardy, odborné vzdělávání terapeutů a odpovídající legislativní rámec.

Ayahuasca: rituál a biologická realita

V mediálním prostoru se často objevují také rituály s ayahuascou.

Z biologického hlediska jde o stav akutní intoxikace organismu psychoaktivními látkami, zejména DMT (N,N-dimethyltryptamin) v kombinaci s inhibitory monoaminooxidázy (harmine, harmaline). Tyto látky ovlivňují především serotonergní systém mozku, který se podílí na regulaci emocí, vnímání a vědomí.

Výzkum naznačuje, že tato zkušenost může u některých lidí vést k intenzivní introspekci, změně perspektivy nebo silným emočním prožitkům. Některé klinické studie dokonce poukazují na možný krátkodobý antidepresivní efekt u pacientů s depresivní poruchou.

Současně však existují i rizika a limity:

• lékové interakce (např. s antidepresivy nebo některými léky na migrénu),
• psychická zranitelnost u lidí s úzkostnými nebo psychotickými poruchami,
• absence zdravotnického dohledu v mnoha rituálních kontextech.

Výzkum také upozorňuje, že velkou roli hraje psychologické nastavení člověka a prostředí, ve kterém zkušenost probíhá. V psychologii se pro tento kontext používá pojem „set and setting“, který popisuje vliv očekávání, emocí a sociálního prostředí na průběh psychedelické zkušenosti.

Terapie tmou a senzorická deprivace

Dalším fenoménem, o kterém jsme v reportáži mluvili, je terapie tmou.

Pobyt v absolutní tmě představuje formu senzorické deprivace, tedy situace, kdy mozek přichází o běžné smyslové podněty – především vizuální. V takovém prostředí je nervový systém vystaven výrazně odlišnému typu stimulace než v běžném životě.

Výzkum senzorické deprivace ukazuje, že při omezení vnějších podnětů může docházet k řadě psychických změn, například k:

• zesílení emocí
• hlubší introspekci
• změnám vnímání času
• živým imaginativním nebo někdy i halucinatorním prožitkům

Mozek totiž při nedostatku vnějších informací začíná aktivně generovat vlastní mentální obsah. Tento fenomén je znám již z experimentů se senzorickou deprivací z druhé poloviny 20. století.

Některé studie naznačují, že krátkodobá senzorická deprivace může u části lidí podporovat relaxaci, kreativitu nebo introspektivní procesy. Na druhé straně výzkum také ukazuje, že delší izolace může vést k úzkosti, dezorientaci nebo zvýšené psychické zátěži, zejména u citlivějších jedinců.

U některých lidí proto může být zkušenost s pobytem ve tmě uklidňující a reflexivní, zatímco u jiných může spíše zvyšovat úzkost nebo psychickou nepohodu.

Stejně jako u jiných intenzivních zkušeností proto záleží na psychickém stavu člověka, délce pobytu i kontextu, ve kterém zkušenost probíhá.

Příroda a psychické zdraví

Pokud se podíváme na oblast, kde jsou výzkumná data velmi konzistentní, je to vliv přírody na psychiku.

Studie z oblasti environmentální psychologie ukazují, že pobyt v přírodním prostředí může:

• snižovat hladinu stresového hormonu kortizolu,
• zlepšovat pozornost a soustředění,
• podporovat psychickou pohodu a stabilitu nálady.

Jedna z často citovaných studií ukázala, že už 20–30 minut pobytu v přírodě může vést k měřitelnému poklesu hladiny kortizolu, tedy jednoho z hlavních stresových hormonů (Hunter, Gillespie & Chen, 2019).

Psychologové Rachel a Stephen Kaplanovi již dříve popsali tzv. teorii obnovy pozornosti (Attention Restoration Theory). Podle ní přírodní prostředí poskytuje typ stimulace, který umožňuje mozku regenerovat po dlouhodobém mentálním zatížení. Na rozdíl od městského prostředí, které vyžaduje neustálou kontrolu pozornosti, příroda nabízí tzv. „měkkou fascinaci“, která podporuje psychickou regeneraci.

Další výzkumy také naznačují, že lidé vyrůstající v prostředí s větším množstvím zeleně mohou mít nižší riziko některých psychiatrických poruch v dospělosti (Engemann et al., 2019).

V posledních letech se proto rozvíjí také přístupy, které přírodní prostředí využívají přímo v psychologické práci – například psychoterapie nebo koučink v přírodě. Pobyt venku může podporovat otevřenost rozhovoru, snižovat napětí a přirozeně zpomalovat tempo komunikace. Někteří absolventi koučovacích výcviků dnes proto využívají přírodní prostředí jako součást koučovacího procesu.

To samozřejmě neznamená, že příroda je univerzálním řešením všech psychických obtíží. Může však představovat důležitý podpůrný faktor psychické regenerace a prevence stresu, který doplňuje další formy péče o duševní zdraví – včetně psychoterapie.

Psychoterapie: méně sexy, ale účinná

Ve srovnání s extrémními zážitky může psychoterapie působit méně atraktivně. Neobsahuje silné rituály ani dramatické zkušenosti, nezmění život mávnutím kouzelného proutku a vyžaduje od klienta aktivní práci na sobě.

Výzkum však dlouhodobě ukazuje, že právě psychoterapie patří mezi nejúčinnější nástroje změny psychického fungování. Meta-analýzy psychoterapeutického výzkumu opakovaně potvrzují, že psychoterapie vede u velké části klientů k významnému zlepšení psychického stavu a kvality života (Lambert, 2013; Wampold & Imel, 2015).

Klíčovými faktory účinnosti jsou zejména:

• bezpečný terapeutický vztah,
• možnost otevřeně mluvit o vlastních zkušenostech,
• postupná práce s emocemi a životními vzorci,
• a integrace změn do každodenního života.

Psychoterapie nefunguje jako jednorázová událost, ale spíše jako proces postupné změny způsobu, jak člověk přemýšlí o sobě, vztazích i světě kolem sebe.

Silný zážitek může někdy otevřít dveře k novému pohledu na sebe sama.
Skutečná změna se však obvykle odehrává v dlouhodobém procesu práce na sobě.

Psychoterapie proto možná není tak „sexy“ jako extrémní zkušenosti.
Je však bezpečnější, systematičtější a z dlouhodobého hlediska pomáhá měnit vzorce myšlení i chování.

Proč mě těší zájem mladých lidí

Na celé zkušenosti z natáčení mě nejvíce potěšila jedna věc.

Mladí lidé se o duševní zdraví zajímají.
Ptají se, zkoumají, hledají informace a chtějí tématu porozumět.

A právě zvědavost, kritické myšlení a respekt k vědeckým poznatkům jsou velmi dobrým základem pro to, aby se o duševním zdraví vedla smysluplná společenská debata.

Otázky, které dnes studenti kladou, vlastně nejsou nové. Lidé si je kladou po staletí. Rozdíl je v tom, že dnešní mladá generace se ptá otevřeněji a s menší obavou než generace předchozí. Téma psychiky už není jen něco, o čem se mluví potichu nebo až ve chvíli, kdy je opravdu zle.

Duševní zdraví se postupně stává běžnou součástí veřejné debaty, podobně jako fyzické zdraví.

A to je velmi důležitá změna.

Protože otázky zůstávají stále stejné:
Jak rozumět sobě? Jak zvládat těžké chvíle života? A jak žít dobrý a smysluplný život?