Máj je lásky čas a tak jsem díky spolupráci s Českou asociací pro psychoterapii zpracovala odpovědi na toto téma. Cílem mé Osvětové aktivity v oblasti duševního zdraví je, aby se povědomí o psychoterapii a psychologických tématech, které klienty přivádějí do psychoterapie, dostalo k široké veřejnosti. Vyšlo 28.4.2024 v Nedělním Blesku.
Velmi barevný článek vznikl z těchto otázek redaktora a mých odpovědí:
- Proč nám je většina lidí tak nějak lhostejných, zatímco konkrétní jedinec v nás vyvolá takový nával pocitů a emocí?
Každý člověk je jiný a reaguje podvědomě na něco jiného. Říká se, že se protiklady přitahují, mnohem častěji nás ale přitáhne nějaká podobnost (se sebou, s rodičem, s životním scénářem). Do hry vstupuje přitažlivost fyzická (můžeme mít svůj typ), která je pro někoho dominantní, zatím co jiného přitahuje souznění duševní (obdobné postoje, široký přehled či smysl pro humor). Dalšího láká tajemství a nebezpečí a jiné zaujme na druhém něco zvláštního (úsměv, soucit, síla apod.).
- Proč tomu tak je, co o tom rozhoduje?
Vliv může mít výchova, např. děti autoritativních rodičů budou hledat buď někoho, kdo jim bude vládnout tak, jak jsou zvyklí z primární rodiny a nebo přímý opak. Děti liberálních rodičů pak hledají partnery obdobně laděné a nebo opačně – velmi rozhodné a dominantní. Nikdy dopředu nevíme, jakým směrem se dítě vydá.
- A kdy/jak se rozhoduje o tom, že někdo má naprosto jasný typ, zatímco někdo naopak volí (zdánlivě) pokaždé odlišné jedince?
Někdo může mít vysněného prince od malička, nějaký svůj idol a hledá si v životě obdobné typy partnerů. Jiní mají rádi pestrost a jsou otevřeni změně. Jisté je jen to, že každým vztahem se můžeme učit o sobě a o svých potřebách. Výběr partnera se tak může v průběhu života měnit. V psychoterapii se lidé zamýšlejí nad přerušením stále se opakujících scénářů. Učí se identifikovat pasti, aby se do nich stále dokola nechytali. Berou život do svých rukou a nacházejí svou vlastní spokojenou cestu životem vč. partnerského života.
- Co se v našem těle odehrává, když nás někdo nejdříve zaujme a po „pár minutách“ máme pocit, že jsme se zamilovali?
Americká antropoložka Helen Fisher realizovala na toto téma výzkum se zamilovanými respondenty a zjistila, že v těle dochází ke zvýšené aktivitě v části mozku, která se nazývá ocasaté jádro, jenž je součástí bazálních ganglií. Do těla se vyplavují hormony, jako dopamin, adrenalin a fenyletylamin způsobující příjemné pocity a vyvolávající obrovský nárůst energie, euforie až mánie, která dočasně vyřazuje racionální myšlení. Zamilovaný člověk nemusí spát, jíst, a přesto má dost energie pro svou lásku. Zamilovanost je tedy intenzivní hormonální reakce těla, která by se dala přirovnat k požití drogy. Dle různých výzkumů zamilovanost vyprchá mezi 1.-3. rokem vztahem.
Co se děje s tělem při zamilovanosti a v lásce se dále zkoumá. Jisté je, že dlouhodobé vztahy aktivují jiná centra v mozku než ty krátkodobé. Proto prožívání zamilovanosti a lásky je rozdílné.
Z vývojové psychologie víme, že k první krizi vztahu dochází kolem 2. roku. Krize vztahu může být prostorem pro jeho další vývoj. Páry, které chtějí podporu pro užitečné zvládnutí této vývojové fáze, přicházejí do pracoven psychoterapeutů a společně přemýšlíme, co jejich jedinečný vztah potřebuje.
Ještě bych zmínila, že jsou jedinci, tzv. feťáci lásky, kteří stále touží požívat pocity zamilovanosti, jako by byli na vyplavovaných hormonech závislí. Po odeznění zamilovanosti přecházejí do jiného vztahu, kde vzestup hormonů znovu zažijí.
- A proč se tak vlastně děje? Je to prostě jen nějaký evoluční program určený k plození dětí?
Výše zmíněná reakce mozku a hormonální reakce ve fázi zamilovanosti způsobuje, že protějšek vnímáme jako kdybychom měli růžové brýle, zcela bez vad a bez nedostatků. V zamilovanosti je umenšena racionalita, logika a kritické myšlení ve vztahu k milovanému protějšku. Proto existuje rčení „Láska je slepá“. Protějšek vnímáme jako ideální. Je to evolučně výhodná reakce pro zajištění budoucích generací.
Kolem 2. roku vztahu se reakce mozku mění. Protějšek najednou začínáme vnímáme jinak a může nás překvapit, že je jiný, než jsme si mysleli na začátku.
- Jaké jsou ty největší pasti zamilovanosti pro budoucí vztah?
Jsou to hlavně ty růžové brýle, které dříve či později budou sejmuty a pár se dostane do bodu, kdy bude přemýšlet, zda spolu zůstat nebo se rozejít.
Často do fáze sejmutí růžových brýlí dospěje každý v páru v rozdílné době. A pokud se rozhodne rozejít. Druhý doposud prožívající zamilovanost psychicky velmi strádá. Vhodnou podporu v této nelehké fázi může opět poskytnout psychoterapie, kde může klient začít pracovat na znovu nalezení sebe sama, své vlastní hodnoty a spokojenosti sama se sebou i navzdory končícímu vztahu.
- Má vůbec zamilovanost něco společného s láskou/dlouhodobým vztahem?
Zamilovanost se do lásky může přerodit. Není to ovšem jen tak. Láska je umění, ve kterém se můžeme stále zlepšovat. Sebeznalost, sebeláska, schopnost otevřít se druhému, důvěřovat, to vše vyžaduje aktivní přístup k sobě, druhému a vztahu. Láska je každodenním rozhodnutím, že chci být ve vztahu s partnerem. Aktivita je vidět v chování, slyšet ve slovech.
- Někteří spolu nejdříve měsíce či roky jen kamarádí a pak tohle pouto „překlopí“ ve vztah. Co v budoucím vztahu udělá, že na začátku nebyl ten „velký třesk“?
Neexistují výzkumy, které by říkaly něco o tom, jak kvalitní bude vztah po takovém velkém třesku ve srovnání s postupně se vyvíjejícím citem. Obě cesty jsou možné. To, jak se vztah bude vyvíjet do budoucna vždy záleží na aktivitě obou partnerů a jejich rozhodnutí býti spolu. Láska je volba.
- A může mezi nimi vzplanout to období zamilovanosti později?
Každý člověk se v průběhu života mění a rozvíjí. Ve 20 letech je člověk jiný než ve 40 letech. S věkem roste sebevědomí, sebejistota, víme více, co chceme a kam směřujeme, do čeho má cenu energii investovat a do čeho ne. Cit k partnerovi se také v průběhu života vyvíjí, není stálý. Každý člověk se rozvíjí jako osobnost a s tím je spojena i změna postojů. Jedinou jistou je změna.
- Když člověk vystřízliví, najednou toho partnera vidí jinak. Co je důležité v této fázi dělat a neuhýbat před tím?
Využijme vystřízlivění k ujasnění si toho, co kdo od života očekává. Zásadní význam v této fázi vztahu má komunikace.
Nápomocná může být i párová psychoterapie, kde může pár hledat odpovědi na otázky: Jak si představujeme společný život? Kam v životě směřujeme? Jsou tyto plány navzájem kompatibilní? Co máme společného? Na čem můžeme stavět plnohodnotný vztah? Jaké společné zájmy chceme rozvíjet? Kolik času si chceme věnovat? Co je to, nač si potřebujeme dávat pozor? Na čem chce pracovat každý z páru samostatně ve prospěch vztahu?
Bývá vhodné také přemýšlet o to, zda chceme mít děti a jak je vychovávat.
- A jak si i ve fázi totální zamilovanosti zachovat „zdravý rozum“? A jde to vůbec? 😊
Můžete se o to pokusit 😊
- Jak je ve fázi zamilovanosti důležitý sex? Proč, z jakých důvodů?
Pro zamilovaný pár je důležitá blízkost, dotek, spojení, a tak vyhledávají jakoukoli příležitost pro naplnění této fyziologické potřeby.
Po vyprchání zamilovanosti dochází k oddálení. Proto je tak důležité vztah společně rozvíjet, mluvit spolu o potřebách, pohladit partnera, všímat si ho, říkat mu, co se vám na něm líbí, co na něm obdivujete, co dělá dobře, chystat mu příjemná překvapení apod.
- A když nám v zamilovanosti sex jde tak nějak automaticky, přirozeně, proč to tak nefunguje i po letech? (Nemyslím četnost, ale spíš naladění, jakési „čtení myšlenek“, co chce ten druhý…
Oddálením se po odeznění zamilovanosti přicházíme o část společně tráveného času. Čím méně času spolu pár tráví, tím více jeden i druhý začíná předpokládat, co ten druhý potřebuje. „Podle sebe soudím tebe“, říká české přísloví. Často v nejlepší víře dělá každý to, co předpokládá, že druhý potřebuje, ale to vůbec neznamená, že to tak je.
Opět se zde ukazuje význam komunikace, pro jejíž rozvoj může být vhodná párová psychoterapie. Důležitá je ale také práce s vlastními přesvědčeními, uvědomit si, jak vidíme sebe a druhého a jak tento náš pohled ladí s pohledem partnerovým. Ne všichni a ne vždy jsou na takovou konverzaci připraveni. Často v psychoterapii spolu s klienty hledáme způsoby, jak může být pár častěji zase spolu, jak spolu může lépe komunikovat a znovu se naladit na sebe a na své skutečné potřeby.